,,Asi jsme něco udělali špatně Galadriel" Frodo si unaveně povzdechl. Stál na stoličce, ruce opřené o parapet a pozoroval svého synátora předvádějícího na nádvoří výpady s dřevěným mečem. Právě teď si mnul čelo s rudnoucím otiskem čepele z jasanu.
,,Možná si ho neměl učit šermovat ty" nesměle podotkla elfka ,,kdybych požádala svého bratrance..."
,,Ani nápad" Frodo razantně zakoulel očima ,,syn královny elfů a hrdiny od hory Osudu musí umět šermovat téměř sám od sebe. Je to spojnice mezi tvým i mým lidem."
,,Ano, elfobit...já vím, miláčku" přikývla Galadriel, po tváři jí přeběhl přemýšlivý stín ,,Možná vím o řešení… Aragorn nám ještě leccos dluží, nemám pravdu???? Můžeme k němu Antraxe inkognito poslat"
,,Dobrý nápad...každopádně ohledně Aragorna máš opět pravdu. Nás pošle s veškerou parádou za moře a slávu vyžere sám" na chudáka Froda za ta léta užírání se v sebelítosti začala krapet lézt senilita. Navíc byl značně pod pantoflem své elfské krasavice…
,,Ale musíme ho poslat rychle..." elfka také vyhlédla z okna a spráskla ruce. Antrax ležel zkroucený na zemi, dřevěný meč pohozený kus od sebe a držel se mezi nohama.
,,Chudák" nepříliš upřímně procedil Frodo skrz zbývající zuby ,,mno co nešikovný maso musí pryč a já jdu mejlnout Aragornovi."
,,Mejlnout...to jsou výrazy"Galadriel unaveně potřásla hřívou plavých vlasů. Ve skutečnosti Frodo nemluvil o ničem jiném než svém oblíbeném poštovním holubovi Mejlovi...
2.část... O TATÍNKOVĚ MALÉ HOLČIČCE
V tutéž chvíli co se Antrax pokusil o samokastraci kdesi jinde
,,Já ji šermovat neučila, za to neseš zodpovědnost jenom ty" Arwen nasupeně shodila na zem Aragornovu trofej z lukostřeleckého turnaje. Malá porcelánová soška bojovníka se rozletěla na tisíc kousků. Aragorn ji jen smutně překročil a poněkud méně dokonale se bránil užírán strachem, že se manželka dostane i k cennějším trofejím „Nemůžu za to, že to bylo její přání...“
,,Kdyby bylo po mém tak teď háčkuju dupačky" plačtivě si postěžovala elfka ,,víš co už se jí tu bylo dvořit princů, králů, velmožů, generálů a co z toho? Všechny je doslova zmasakrovala, než mohli říct vůbec dobrý den...“ odmlčela se, aby nabrala dech ,,a viděl si už vůbec její pokoj? Má tam mnohem víc zbrání než je ve všech tvých zbrojnicích dohromady. A to jen tady na hradě máš tři.“
,,Je to moje malá hodná holčička..."
,,Cože???"
,,Totiž...“ Aragorn sebou trhl a věnoval manželce nervózní úsměv ,,Jak chceš. Všechno jí na týden zabavím, to ji naučí přizabíjet nápadníky..."
,,Jenom na týden???" Arwen nadzvedla obočí, ale muž předstíral že ji neslyší a vydal se najít svou dceru Ariu Viu. Moc dobře věděl, kde ji hledat...
Aria stála proti sedmi plně vyzbrojeným mužům. V jedné ruce držela kapesníček (zjara a na podzim ji trápila senná rýma) a v druhé plastovou lopatku čínské výroby, s níž si malé děti hrají na písečku.
„Nechť souboj započne!“ téměř nezávislí rozhodčí dobře ukrytý za hromadou dřevěných beden (až příliš znalý bojových praktik královské dcery) hlasitě zakřičel a všech osm protivníků se do sebe pustilo. Oblak zvířeného prachu znemožnil sice Aragornovi výhled, ale nedalo se říct, že by se o zdraví princezny zvlášť znepokojoval. Podobné scény viděl tisíckrát. Vlastně byly na přádku dne od té doby, co se Aria naučila chodit...
Prach ještě nestihl opadnout, ale z chumlu už vyšla vítězně dívka hlučně smrkající do kapesníčku. Namířila si to rovnou k otci s milým a naprosto nevinným úsměvem: „Ahoj tati, co říkáš bitvě alá made in China???“ demonstrativně zamávala teď už ohnutou plastovou lopatkou a zazubila se.
,,Není moc elegantní používat zrovna tohle místo meče" upozornil ji Aragorn ,,navíc by sis už měla uvědomit, že maminka nevidí ráda takové nerovné souboje..."
,,Vážně?“ Aria si zamnula zamyšleně bradu a trochu se ušklíbla při pohledu na nejlepší bojovníky na hradě, jak se zvedají těžce ze země a opatrně si ohmatávají namodralé podlitiny v obličeji podezřele připomínající otisk dětské lopatky na písek. ,,Jo... v tomhle má maminka asi pravdu“ přikývla po chvíli „příště si jich proti sobě vezmu víc než jenom sedm. To vážně není vůči nim fér hra..."
,,Tak jsem to zrovna nemyslel. Náhodou jsem ti jenom přišel říct, že máš na týden všechny zbraně a bitky zakázaný... " vyškubl Arie lopatku a odkráčel z dobrým pocitem jak moc je vlastně přísný otec...
3.část TAKOVÁ HEZKÁ RODINNÁ VEČEŘE
Den rychle uběhl a netrvalo dlouho, než Aria seděla u večeře. Rodinné večeře. Přesně takové té kterou všechny matky milují a manželé s dětmi jen bezmocně skřípou zuby...
Nálada v jídelně byla ještě o něco pochmurnější než na pohřbu, Arwen si sice odpustila obvyklé poznámky, že za jejích mladých let se elfové živili jen lembasem a poslušně se krmila pečeným helmutem (pozn.aut. Helmut je podivné stvoření pocházející původně z východní země za Mordorem. Vzhledově vypadá trochu jako kříženec skřeta a německého turisty, ale co se týče jeho chuti je vynikající! A navíc se dá připravit k večeři i obědu na mnoho způsobů a nikdy se nezkazí.kdo nikdy nejedl helmuta, byť třeba jen z konzervy, nikdy nepoznal co je skutečně dobré ;oD).
,,Tak jak jsi se dnes celý den bavila miláčku“ vymáčkla ze sebe Arwen po několika minutách trapného ticha a opatrně se usmála na Ariu která se ve svém vývaru z helmuta s nudličkami nezvykle nimrala ,,abych řekla pravdu, vlastně si myslím, že je čas abych se stala babičkou..."
,,Cože??????"Arie upadla lžíce a s klokotáním se ponořila pod hladinu polévky.
,,Pochop, tvůj tatínek není nejmladší, brzy umře, já taky a tobě království svěřit nemůžeme. A navíc se těším na ty roztomilé drobečky, co jim budu moci štrikovat ty krásné malé oblečky..."
,,Proč mi nemůžete svěřit království, vždyť se na to připravuju dobře už...od...“ Aria se zamyslela ,,zítra to bude první den..."
,,Nemůžu svůj lid přece svěřit tyranovi v sukních s lopatkou na píseček"zavrčel Aragorn zpoza paštiky s celými 5% pravého masa (helmutího, samozřejmě) ,,pochop, že na trůně musí sedět někdo zodpovědný a proto...“ bohužel nestihl doříct že raději tedy bude vládnout sám coby historicky první královská zombie i po své smrti, protože jej přerušila Arwen: ,,A taky je nejvyšší čas, aby jsi se konečně vdala...“
,,Jenomže já si nic takovýho vzít nechci“ Aria vytřeštila oči na otce „je z něj stará bačkora..."
,,To jako já???“ Aragorn se zamračil, ale nikdo si ho nevšímal.
,,I on býval mladý a krásný..." povzdechla si Arwen ,,a jak to uměl s mečem..."
,,Náhodou jsem to uměl nejen s mečem...“ posteskl si Aragorn, ale ani tentokrát ho v místnosti nikdo neposlouchal.
,,Jenže všichni co tady byli na námluvy jsou hrozní chcípáčci... A já si vezmu jedině toho, kdo mě dokáže porazit v rovnocenném souboji...“
,,Tak to asi nebudu babička nikdy“ Arwen vstala od stolu ,,půjdu si lehnout..."
V tutéž chvíli se ozval třesk rozbitého okna a do sálu vlétl poněkud obézní poštovní holub se vzkazem uvázaným u nohy. Zavrkal a začal kroužit Aragarnovi kolem hlavy. Arwen vyjekla leknutím a jen nevěřícně zírala na opeřence drze vniknuvšího na její výsostné území: ,,Co to má být?"
,,V klidu, to je jenom Email, oblíbenej holub našeho přítele Froda“ Aragorn srazil ubohého ptáka do brambůrků a násilím mu odpáral od nohy dopis ,,já jen pořád nechápu, co na tom zmetkovi tlustým vidí...“ poznamenal spíš sám pro sebe, když ho Email už poněkolikáté klovnul ,,to můj Esemeska je jinej borec...“
,,Dobrou noc“ zavrčela Arwen podruhé a nakvašeně odešla pryč.
„Co píše???“ Aria zvědavě vyskočila a nakukovala otci přes rameno, ale Frodovi klikyháky nerozluštila.
,,Chce abychom si k sobě inkognito vzali jeho syna Antraxe a vycvičili ho v boji...to bude hračka, hned mu odepíšu...“
,,Tati promiň, ale nejsi na to už trochu starý???“ nepříliš šetrně poznamenala Aria.
,,Ale kdeže“ Aragorn hbitě popadl rohlík a začal s ním předvádět výpady proti dceři,, vidíš, jakej jsem ještě fraj....auuuau božééé, moje záda...“chytil se v kříži ,,to je bolest...možná opravdu začínám maličko stárnout...“
Aragorn se rozladeně (a přihrbeně) odbelhal do ložnice za Arwen a doufal, že mu záda namasíruje. Aria také zamířila do svého vyprázdněného pokoje a ještě si před usnutím pročítala Šermířovo revue, což moc velká zábavy nebyla, vzhledem k tomu že skoro všechny odborné články dodávala právě ona sama...
A Antrax daleko, stále ještě daleko předaleko od jejich hradu???? Ten se pomalu připravoval na cestu...
4.část CESTA TAM (OVŠEM UŽ NE ZPÁTKY)
Když Antrax odjížděl na své mule od přístavu, musel uvažovat o výhodách a nevýhodách cestování po tmě. Jasně nikdo ho neuvidí a tak možná nebude muset ani použít své inkognito. Cestoval totiž pod falešným jménem Syfilis (netušil, že moc nechybělo, aby ho Galadriel tak pojmenovala i ve skutečnosti). V noci navíc nebylo, tak příšerné horko, ale -pozor teď přichází ta strašná nevýhoda- takhle neviděl ani sám sebe v zrcátku, otřesné. Co když přijede na hrad rozcuchaný? Aragorn má prý dceru na vdávání a podle toho co se doslechl šlo o kočku, mohlo by jim to klidně klapat...
Kdyby Ariu znal, nic takového by ho samozřejmě ani nenapadlo... Faktem však je, že s podobným bludem přicházelo do Aragornova sídla mnoho nejctihodnějších šlechticů. Žádný ovšem neodešel nazpátek už po svých a byl spíš odnesen (měl-li to štěstí, že bylo co odnášet).
Každopádně Antrax mimo jiné přednosti byl i majitelem skvělého hlasu. Rád zpíval a doháněl tak široké okolí k šílenství. Jediný kdo ho byl vůbec ochotný poslouchat byla jeho bujná mula (no dobře, moc bujná nebyla, ale to je jen takový řečnický obrat) trpící krom akutního šedého zákalu také vrozenou hluchotou.
A jak si tak prozpěvoval o své lásce k Arie, naprosto přehlédl šedý stín, jenž se vrhnul do cesty proti němu. Mula vyděšeně zafrkala a shodila Antraxe ze svého hřbetu. Ten přestal zpívat a vyděšeně zaječel při pohledu na tvora před sebou, ten vyjekl také a uskočil dozadu, rychle potřásl hlavou, aby se vzpamatoval a vycenil ostré tesáky: „Jídlo nebo život?"
,,?“ Antrax zjevně nestíhal zmobilizovat svou výřečnost a jen nechápavě zíral na postavu před sebou. Jistě, slyšel vyprávět o dlacích, ale ještě nikdy žádného neviděl. Vlkodlak nebyl příliš vysoký a postavou hodně připomínal člověka, ovšem až na chlupatou vlčí tvář s jasně zářícíma očima barvy letní oblohy bez mráčku, zježený ocas a tmavou srst po celém těle. V rukách, které nebyli ani lidské a ani vlčí svíral ocelové nunčaky a na zádech měl připevněnou kosu. Antrax si byl jistý, že by nepotřeboval ani jedno, stačili by mu obrovské bílé tesáky, kterými mohl komukoli klidně rozpárat krk.
,,To sou zase kšefty...“ vlkodlak otráveně strčil nunčaky za opasek a pomohl Antraxovi na nohy, ten přijal nabízenou tlapo-ruku dost zdráhavě ,,Tak abys to pochopil, právě jsem tě přepadla. Chápeš?“ počkala až Antrax přikývne ,,no takže teď mi naval všechno jídlo co u sebe máš nebo sežeru tebe, stále chápeš, kámo?"
Antrax opět přikývl, ale neměl se k pohybu dokud jej vlkodlak surově nepostrčil směrem k batohu na zemi,,Mno, snad tu něco mám“ zahuhlal. Moc dobře, ale věděl, že nic nemá. Přestal žvýkat dokonce i žvýkačky když zjistil, jak jsou kalorické...ale ano žvejkačky!!! „mám tu jen balíček mentolovejch žvejkaček, skoro celej, ale jinak nic"
,,Tak sem s nimi“ povzdechla si vlkodlačice, dneska se jí opravdu olupování moc nedařilo. Kde jen jsou ty časy, kdy mohli vlkodlaci legálně lovit lidi?(samozřejmě, že okrádání pocestných taky legální moc nebylo, ale bylo o něco méně nelegální) „co jseš to sakra za osla, že cestuješ jen se žvejkačkama???"
,,Jsem An... Syfilis abys věděla…“ zamračil se a hodil jí žvejkačky velkým obloukem a teď když dovolíš pojedu dál...
,,Jasně jen si jeď Toxoplazmózo...“ vlkodlačice na něj mrkla a ustoupila z cesty ,,a kdyby si náhodou viděl červenou Karkulku vyřiď že čekám pořád pod hradem..."
,,Pod hradem??? To už jsem tak blízko?"
,,Jo, je to sotva kilák...hele už jeď, nemam teď čas na návštěvy..."
,,A to králi nevadí, že mu tu turisty přepadává nějaký chlupatý monstrum???"
,,Nemá čas, moc práce s dcerou“ zamračila se vlkodlačice ,, a jen tak mimochodem to je rasismus říkat mi monstrum..."
A tak Antrax pokračoval dál v cestě, hrdý na svůj strašlivý zážitek s krvelačným dlakem...
Aragornův hrad byl obrovská nedobytná pevnost celá postavená z masivního kamene. Antrax na něj ohromeně zíral jak se tyčí proti měsíci jako ruka se vztyčeným prostředníčkem. Ta představa mu vůbec nešla z mysli.
. Kdyby byl míň zbabělý (nebo kdyby věděl, co ho na hradě čeká) obrátil by se a jel zpět. Jenže se mu nechtělo znovu čelit vlkodlačímu samozvanému strážci cesty...
Zhluboka se nadechl, aby si dodal odvahy, pevně uchopil klepadlo ve tvaru kančí hlavy a zabušil na vrata. Chvíli se nic nedělo, stráže neměli čas, protože momentálně museli dohrát karty. Zabušil znovu. Tentokrát se jeden z mužů zvedl, otevřel malé okénko a nedůvěřivě na Antraxe pohlédl ,,Ano?"
,,Jsem Syfilis a přicházím na rozkaz krále...“ to pravda sice nebyla, ale podle Antraxe to znělo efektivně.
,,Jo? Tak moment...“ hlídač se obrátil k ostatním karbaníkům ,,hele je tu nějakej Záškrt, je ohlášenej? Nevypadá moc nebezpečně, ale stejně...“
,,Ale to nevypadá žádnej sériovej vrah“ téměř otcovsky poučil muže nejstarší ze stráží ,,ale klidně ho pust. Jestli to není vrah nic se nestane a jestli jo, tak nás Aragorn už nepotrestá..."
,,Jo, navíc jestli je fakt pozvanej sežral by nás šéf zaživa že ho necháváme stát venku..." připomněl další ze stráží ,,navíc seš na tahu..."
A tak se Antrax bez větších nesnází dostal do pevnosti, jež měla být nejbezpečnější v širokém okolí. Mulu odvedl do stájí (našel je snadno, protože byly prakticky hned u brány města) a vyrazil do samotného srdce pevnosti. Překvapilo ho, že nikdo chodby nehlídá (nemohl tušit, že žádný ze stráží nenašel dost odvahy procházet se po stejných chodbách jako náměsíčná Aria). Zastavil se až v přijímacím sále. Všude vládla tma a tak se raději posadil na širokou pohovku pro hosty, stočil se do klubíčka s palcem v puse a usnul...
Ráno Antraxe vzbudilo jakési funění. S trhnutím se probral a zjistil, že zírá na tmavovlasou kdysielfku Arwen. Vyjekl a rychle se posadil.
,,Ty budeš Antrax viď?“ pozdravila jej s úsměvem sobě vlastním. Na sobě měla teplákovou soupravu se čtyřmi proužky(každé malé dítě ví, že čím víc proužků tím víc adidas), když zaregistrovala nechápající pohled mladíka usmála se ještě víc,,ranní cvičení podporuje myšlení" zašvitořila...
,,Kdo jste??? A jak víte, kdo jsem já???“ víc ze sebe nevymáčkl.
,,Jsem Arwen, královna tohoto sídla. A o tobě nám psal tvůj otec...kolik jiných elfobitů chodí po zemi?" vysvětlila a pomohla Antraxovi vstát. ,,Musíš být hrozně unaven po té dlouhé cestě. Hned ti napustím vanu...“ (ach ta elfská pohostinost...;oD)
Když vylezl z horké koupele plné bublinek, mýdlíček a gumových kačenek, cítil se Antrax jako znovuzrozený. Arwen ho přivítala již v obyčejných šatech světlé barvy. Vyzvala ho aby se posadila s tím, že mu rozčeše vlasy.
„Vaše dcera je taky tak milá" zeptal se během kartáčování své hřívy. Arwen si trochu povzdechla: ,,Mám obavy že ne...víš je...trochu hyperzabijácká..."
,,Hmm... a váš manžel???"
,,Ten je zase krapet ztuhlý, pochybuju že se dneska narovná...“
,,Takže výcvik se odkládá“ skoro zajásal Antrax...
,,Ó ano broučku..." Arwen se také rozzářila. Proč jen nemůže mít taky takovou dceru...totiž syna?Tak milého, kultivovaného!
Daleko předaleko od Antaxe i Ari a dokonce i magora Vlkouše a co víc i od Froda s Galadriel, kteří užívali nepřítomnosti syna a koukali dlouho na přenosné divadélko od čaroděje Televizise se začala odehrávat klíčová zápletka pro hrdiny našeho příběhu...
Sauron povstal. Už dávno měl zmizet z povrchu Středozemě, ale nestalo se tak. Jeho srdce změněné v kus ledu nedokázala ani skrz Prsten moci pohltit láva hory Osudu. Ale zatím byl slabý, přesto existoval. Věděl, že skřeti jsou pro jeho mysl zatím příliš silní, ovšem mohl ovládat slabomyslné Helmuty... A tak den za dnem sílil a shromaždoval kolem sebe vysokokalorické vojsko. A z oblíbeného grilovacího materiálu počali se rodit krutí a děsivý válečníci před nimiž nic neodolalo. Helmuti byli ochotní sloužit Sauronovi do roztrhání těla a přitom se mstít těm kdo snědli jejich otce i matky(nebo jiné příbuzné či kamarády)...
A tak Sauron ve svém nově nabitém těle přestal být myšlenkou, přestal být stínem a stal se skutečností. Vydal se, až na kraj světa kde žili bohové, vyrval si srdce z ledu a všechny zmrazil. Už byl tak mocný, že jediný z Vševědoucích nemohl zabránit jeho cílům a smrt nemohla ohrozit jej na životě, i když se vzdal svého srdce.
Měl nastat nový věk. Nový věk Sauronovi vlády, další válka se chystala pustošit Středozem.
A vše mohla zachránit jen jediná věc. A tou byla...TERMOSKA...
Aria poslední dobou vstávala dost nabručená. Žádné zbraně = žádná zábava. Místo toho musela každé ráno spolu s máti plést. Život se náhle zdál tak ubíjející!
Jenže toho dne se máti na hodinu kdy svou dcerušku nutila plést bez pletacích jehlic (to už podle Arwen totiž byla zbraň) nedostavila. Aria chvíli jen koukala z okna potěšená, že nemusí štrikovat obleček pro nemluvně, které rozhodně nebylo dvakrát aktuální. Ale po půlhodině nudy nakonec vstala a vydala se Arwen hledat...
Ani jí to netrvalo dlouho. Seděla v pokoji pro hosty a vplétala do vlasů žluté kvítky jakémusi mladíkovi s dlouhými vlnitými zlatými vlasy. Tvář měl nadlidsky sličnou, až připomínal velice drahou porcelánovou panenku s tmavýma uhrančivýma očima. Podle všeho musel mít mezi svými předky i elfy, ale podle slabých paží zřejmě neovládal tak mistrně luk jako jeho čistokrevní příbuzní.
„Mami?“ odkašlala si, aby na sebe upozornila matku vesele štěbetající o životě v pevnosti. S tím optimismem to však jednoznačně přeháněla.
,,Ále...dobré ráno Ario...dovol abych ti představila svého sy...totiž naší milou návštěvu...Antraxe.“
,,To je to střevo, co ho má tatík vycvičit?“ poněkud neomaleně se zamračila Aria a založila si ruce v bok. Zajímalo ji jak blonďák zareaguje. Ovšem ať čekala cokoli určitě né to jak zareagoval Antrax. Poprvé, ovšem ne naposledy, ji vyvedl z míry...
,,O sličná Ario Vio, už jsem slyšel o vaší ctnostné kráse ale zblízka jste ještě nádhernější... Tvůj černý vlas je temnější nežli noc, oči máš jak..."
,,Hele...nepřeslechl si náhodou že tě urážím?" zavrčela Aria ještě ostřeji, než měla v úmyslu. Antrax který mezitím povstal aby mohl citovat své sladké řečičky vylekaně couvl, zakopl o vlastní nohu a zřítil se na zem...
,,Mno nic mami...beru to tak, že hodina pletení mi dneska odpadá...“ sladce se usmála na matku a opustila místnost, co nejrychleji to šlo. Teprve dostatečně daleko se rozesmála na plné kolo. Poplašila tím několik Esemesek na parapetu (Aragorn neměl moc fantazie, pokud šlo o jména poštovních holubů a držel se spíše tradic).
,,Co se děje???“ Aragorn snad tušil, že mu kdosi plaší milované holuby a vbelhal se do chodby. Nemohl se pořádně narovnat, po útoku s rohlíkem se stále ještě úplně nevzpamatoval. „Ario ty jsi utekla od vyšívání?“
,,Ne, ale přijel mistr meče...Antrax“ opět se rozesmála, až se plácala do stehen.
,,To je to sním fakt, tak špatný?“ Aragorn si povzdechl a opatrně se opřel o zeď. Aria jen vážně přikývla ,,víš vlastně jsem tě chtěl požádat o laskavost...“
Arii se zmocnila hrozné tušení, ale nedala to na sobě znát. Jestli otec řekne, že...
,,Možná by sis měla jeho výcvik vzít na svědomí ty. Jak vidíš já nejsem dvakrát schopen ho cokoli naučit...samozřejmě bych ti pak vrátil všechny zbraně...“
,,Mam obavy že to pako je ztracenej případ. A to jsem ho viděla jen pár vteřin. Máti mu právě češe vlasy...“
,,Nemůže být na tom tak hrozně“ zavrtěl Aragorn nesmlouvavě hlavou ,,co já vím má z poloviny elfskou krev...no a z druhý poloviny je to tedy hobit, ale nevypadá na to..."
,,Říkám ne..."
,,Zruším u matky to pletení..."
,,No v tom případě...“ naposledy zaváhala, ale koneckonců...tohle byl výhodný obchod. „Tak dobře tati, ale jen, že mě o to žádáš právě ty..."
A tak Antrax cestující pod falešným jménem Syfilis stanul před Ariou Viou, dcerou krále, jediným potomkem(respektive jediným legálním potomkem) legendárního hrdiny Aragorna. Po matce zdědila spanilost pod, kterou Antraxovi myšlenky roztávali jak led pohlídnuvší na mocnou termosku. Po otci lásku k chladné oceli, jenž se jí v rukách měnila v živoucí bytost zpívající vlastní písně plné odvahy, nebezpečí, ale i temné hlubiny smrti.
"Jsi připraven princi?"líbezný hlas snad ani nemohl patřit dívce, jíž planou oči toliko dychtivostí po boji. Antraxovi se v srdci začal usazovat strach,copak mohl dokázat čelit někomu, kdo mohl být bohyní boje? Navíc hrozilo, že si rozcuchá pracně udělaný účes. Strávil tolik hodin před zrcadlem...
Nezdálo se, že by Aria trpěla soucitem s marnivostí Antraxovi vlastní a pomalu zaútočila. Musela se hodně krotit, aby zavládla mečem tak nešikovně, chtěla však dát Antraxovi víc než jen dobrou šanci, něco jako povzbuzení pro začátek...
Antrax zaječel. Upustil odlehčenou čepel a obrátil se na útěk. Poprvé se tak stalo, že Aria nevěděla jak má na bojišti zareagovat. Trvalo to jen okamžik, pak se rozesmála, až jí začali téct slzy. Vlastně nebylo proč, naučit tohohle pitomce byť jen držet něco jiného než vidličku nebo hřeben bude těžký oříšek. Ona si však byla jistá, že dokáže nemožné...
Zůstala na cvičišti sama. Chvíli marně čekala, že se Antrax vrátí, ale když se tak nestalo, vydala se ho najít. Schovával se v sudu od kyselého zelí a klepal se.
,,Hej Antraxi, jseš to ty?" Aria nevěřícně nakrčila nos. Takový kyselý zelí není zrovna nejvoňavější věc, co může člověk cítit.
,,Ne to je Syfilis..."zakvílel elfobit a napasoval se ještě dál.
,,Pojď prosimtě ven..."
,,Nééééééé" upřímně vyděšen zaječel, vyvalené oči mu ve tmě sudu svítili strachem...
,,Ale zelí není dobré na plet..."povzdechlasi Aria a musela se přemáhat, aby se nerozesmála.
,,Ne?"tentokrát to byla otázka, pokrok.
,,Ne takže koukej vylézt..."
,,Ale to nejde...já se tu šprajcnul..."Antrax začal fňukat ,,umřu tu nebo dostanu exém...a udělaj se mi vrásky..."vyděšeně zakvílel a plačtivě zavzdychal...
,,Žádnej problém...zavři oči..." Aria si pohodila dobře vyváženou sekerou a nebezpečně se usmála. Antrax, který nedokázal dost rychle provést první povel začal řvát, že by probudil mrtvého a obměkčil i Saurona...no dobře, to asi ne...
Popadla sekeru a zarazila ji do dřeva sudu, přeťala dokonce i železné obruče. S hlasitým prasknutím se sud rozdělil vejpůl a z jeho trosek se zvednul silně otřesený, ale nezraněný Antrax. Ve vlasech měl třísky a zbytky zelí, nemluvně o nepříliš libém odéru. Zalapal po dechu a omdlel...
,,Jak chceš..." povzdechla si Aria s popadla Antraxe za nohu, v bezvědomí jej odtáhla přes polovinu města až na cvičiště. Chvíli uvažovala o svých možnostech, ale nenapadlo ji lepší řešení, jak udržet Antraxe na cvičišti než ho přivázat za nohu.
Antrax se probral pod proudem ledové vody a první co uviděl, byla ona. Zaječel a vyskočil na nohy. Rozběhl se pryč, ale po třech metrech sebou švihl o zem jak ho stáhlo tlusté lodní lano uvázané okolo kotníku. Nevšímal si toho a pokusil se utéct znova, se stejným výsledkem. Aria ho polila podruhé ledovou vodou a pocítila při tom jakési zadostiučinění...
Mezitím se kolem ohrady cvičiště začali scházet nejrůznější lidé. Většinou první protivníci Arii, dnes v invalidním důchodu a děti, některé za doprovodu maminek. Nejedna z nich neopomněla svým ratolestem zdůraznit, že právě takhle dopadnou když se budou nimrat v jídle a nebudou jíst zeleninu(což byl omyl, protože Antrax zeleninu jedl...byla dietní).
Antrax seděl v blátě, smrděl zelím, byl špinavej a všichni kolem se mu smáli. A mohla za to jen Aria. Popadl ho vztek. O to strašnější, že měl strach z vrásek! Vyskočil a s řevem za který by se nemusela stydět žádná miss Miami Beach se rozběhl proti Arie...
,,Já tě..."skočil jí kolem krku a začal ji škrtit. Aria se rozesmála až jí tekly slzy a spolu s ní většina nezvaných diváků. Antraxe to ovšem nedokázalo rozhodit a dál se snažil Ariu uškrtit...
Ariu ovšem pomalu přestávalo bavit, jak ji princátko lechtá a shodila Antraxe na zem, ten se po ní ovšem okamžitě znova vyřítil, ale ona snadno uhnula a couvla z dosahu pěstí. Sebrala ze země těžký dvouruční meč a opatrně jej Antraxovi podala, aby si neublížil. Ten ho popadl, trochu se zakymácel pod tíhou zbraně, ale vzápětí zkusil Ariu rozdělit vejpůl, snadno nešikovný úder zablokovala vlastní zbraní a obkroužila kolem Antraxe, aby mu provaz nepodrážel nohy. Konečně nějaká změna. Sice ji chtěl zabít, ale aspoň nezdrhal...
Aria se nesnažila zaútočit a jen se líně bránila úderům... Rozhodně se nebála, že by jí Antrax praštil. Netrvalo to dlouho a pomalu mu začala umdlévat paže, s čela se mu řinul pot a nemohl popadnout dech. Teď si ale byl skoro jistý že Ariu zasáhne, z posledních sil se rozpřáhl, a s řevem zaútočil, proběhl kolem Arii a po hlavě následoval meč k zemi, jen to zadunělo. Tentokrát se už, ale odmítl zvednou i když ho Aria polila zase vodou...
Zatvrzele seděl na zemi a tvářil se neohroženě, ale unaveně. Arii ho bylo skoro líto...skoro...Odvázala mu nohu od lana a pomohla Antraxovi na nohy, čumilové se pomalu začali rozcházet...
,,Vidím bílé světlo asi umírám..."zasténal Antrax a svalil se Arie do náručí, kdyby ho nezachytila určitě by skončil zase na zemi.
,,Ale žádný světlo, zvedej se..."
,,Světlo..."nezdálo se, že jí Antrax vnímá a jen koukal vytřeštěně před sebe s otevřenou pusou. Aria také zvedla hlavu a v úžasu Antaxe upustila na zem...proti slunci kráčel ulicí bíle oděný muž s menší postavou po bohu v černém plášti, zdálo se že doslova září bílým světlem.
,,Antraxi, zvedej se to je přece Gandalf!"
Aria Gandalfa znala víceméně jen zběžně, velmi zběžně, abych řekla pravdu, ovšem Bílý čaroděj znal dobře ji. Často jí vídal coby malou dceru Aragornovu, ale když v dětské nevědomosti začala své ničitelské sklony obracet i proti němu raději návštěvy omezil, ba spíš zastavil, našel si vlastního učedníka a odešel bloumat i s ním (lépe řečeno s ní) Středozemí i do vzdálenějších krajů. Ovšem stárl a nemohl s tím mnoho dělat, jednou už se smrti postavil v podobě Balroga(viz. Společenstvo prstenu od mistra Tolkiena), ale stáří utéct nemohl, ač se o to usilovně pokoušel. Čekal ho však ještě jeden úkol, ačkoli pochyboval, že jej dokončí, tohle bylo nebezpečí pro novou generaci...
,,Ario dcero krále" Gandalf nejistě pozvedl paže a snažil se zdařile předstírat radost nad shledáním...
,,Gandalfe, vítám vás, už jste byl...byli za otcem?" přejela pohledem ze stařičkého čaroděje na temně oděnou postavu stojící asi krok za ním.
,,Ještě ne Ario, ale právě se tam chystám, doprovodíš mě?" doufal, že řekne ne a bude dál mučit to ubohé stvoření v bahně, ale...POČKAT TA TVÁŘ...panebože vždyť to byl syn Froda! Měl za ním namířeno hned po cestě za Aragornem a jeho povedenou dceruškou ,,Antraxi! Proboha co se ti stalo? Proč se ty, princ elfů i hobitů, dědic jedné z největších říší za mořem i rozlehlého Kraje ve Středozemi válíš na zemi???"
,,Já za to nemůžu" vzlyknul Antrax a kývl směrem k Arie ,,ona mě nutí bojovat..."
Černý průvodce Gandalfa se rozesmál, ale naštěstí dostatečně decentně, takže si toho starý čaroděj ani nevšiml.
,,Ario...co to u všech bohů provádíš...vždyť on byl vyvolen..."
,,K čemu?" Aria se zamračila a bojovně vyšpulila ret, Gandalf mimoděk trochu couvl, ale černá učednice jej postrčila zpátky dopředu.
,,Tady o tom nebudeme mluvit..."Gandalf se zatvářil tajemně jako hrad v Karpatech, vytáhl zpod pláště placatku, zhluboka se napil a opět ji ukryl do hlubin oblečení. ,,Musíme do hradu..."
,,Mistře, je jedna hodina odpoledne..." černá čarodějka se přitočila nenápadně za Gandalfem ,,Ještě je na tu placatku dost času..."
,,Ne...nikdy není dost brzo..."opravil ji Gandalf moudře, copak ji za ty roky nenaučil nic užitečného?
A tak podivný průvod vyrazil vzhůru do Aragornových sálů. Vepředu vznešeně a krapet kymácivě kráčel Gandalf, za ním Aria podpírající Antraxe a až na konci nad věc povznesená učednice velkého čaroděje alkoholika.
Aragorn sledoval celou scénu poděšeně z okna a doufal, že Frodo se nikdy nedozví, jak tu s jeho jedináčkem nakládali. Asi by se mu to moc nelíbilo, ale když už to nechal na Arie, mohl sotva ještě něco dělat. No dobrá...hlavně se mu nic dělat nechtělo...
,,Buď pozdraven Aragorne dědici Gondoru" Gandalf rozrazil dveře holí a vstoupil v těsném závěsu s ostatními. Aragorn seděl na okenním parapetu a podezíravě sledoval čaroděje, to nebylo jen tak, že přišel. Od té doby co se Aria narodila, přestal celé království navštěvovat.
,,Vítej Gandalfe, co tě přivádí?"povstal od okna, když bude nejhůř může skočit i s rozběhem.
,,Nepřináším dobré zprávy Aragorne, je mi líto..."
,,Toho jsem se obával"přiznal muž a nenápadně se opět přiblížil parapetu.
,,To okno raději zavři a rozdělej oheň, tohle je příběh na dlouhé vyprávění..."
Aragorn pomalu přikývl a okno zavřel. Když bude ještě hůř může se upálit v krbu...
Než Aragorn podle rady Gandalfa rozžehl oheň ve staré poradní síni(na kterou nezbylo moc místa, takže připomínala kamrlík na nářadí) stihl se Antrax vykoupat a Gandalf vyzunknout polovinu placatky, takže se dostal do hovornější nálady. Aria čaroděje zvědavě pozorovala a přemýšlela o zprávách, co přináší...možná se konala válka...to by bylo bezva, mohla by beztrestně masakrovat rytíře a matka by nemohla říct ani ň.
O Antraxových úvahách nemůže být dvakrát řeč. Seděl v kádi napuštěné horkou vodou, pokrk v mydlinkách a hrál si s ručně vyřezávanou kachničkou. Arwen mu mezitím rozčesávala mokré vlasy a prozpěvovala sladkým, kdysi elfím hlasem smutné žalozpěvy složené na počest čistoty ztracené v sudu od zelí.
,,To je bláho..."povzdechl si Antrax a potopil se níž do hlubin špinavé vody ,,pak se musím naolejovat nějakým vonným extraktem, abych neměl na těle vrásky..."
,,Mám tu vývar z levandule..."zacvrlikala Arwen...ale než ho stihla vytáhnout do koupelny vstoupila Gandalfova společnice, rychle si přikryla oči, aby nemusela na elfobita koukat ,,Gandalf vzkazuje, že si máte pospíšit" načež vycouvala z místnosti a tiše si cosi mumlala ve smyslu, že tohle nemá přece za potřebí...
A tak Antrax pomalu vylezl, oblékl se do čistého, dal pusu kachničce a nechal ji plavat...
10.část SPOLEČENSTVO TERMOSKY SE RODÍ
Když se konečně sešel před ohništěm správný počet lidí a Gandalf podepřel kliku židlí, aby nikdo neobtěžoval, usadil se čaroděj do houpacího křesla a vážně pohlédl na své společníky.
,,Než přejdeme k vážným záležitostem rád bych vám představil Amelii z rodu Mornova, černou čarodějku a mou učednici..." počkal na patřičnou odezvu v podobě nepatrného pokývnutí hlavou Amelie a pokračoval ,,a hned přejdeme k záležitostem, jež nesnesou odklad...nechci vás nějak vyděsit, ale...Sauron opět povstal..."
,,To není možné...prsten byl přece zničen a Temný pán s ním" Aragorn vyskočil. Nastala vhodná chvíle pro skok do krbu, ale těch pár plamínků co tam zmíralo, protože nebyl vyčištěnej komín by mu maximálně ožehlo podrážky...příště...
,,To jsem si myslel i já a spolu se mnou i ostatní Velcí" přikývl Gandalf ,,ale Sauron nás opět podvedl a s pomocí helmutů se teď vrací v plné síle. Nebude to trvat dlouho a opět ovládne celý Mordor, kam se vrací z východu kde se skrýval. Netuším nic o zemích, v nichž přebýval, ale vím že tam žijí Nejmocnější..."
,,Ale Gandalfe...Nejmocnější jsou pohádka pro malé děti..."Aria se pochybovačně ušklíbla.
,,Ne...jsou to právě Nejmocnější, kteří se starají o svět takový jaký je. Střeží noc a den, roční období, vítr i vody všech moří... a Sauron je všechny zamrazil do podoby obrovských ledových soch...nebo se to alespoň domnívám, když si vyrval své ledové srdce z těla... z východu přichází věčná zima a tma..."
,,Domníváš?" Aragorn přestal pomýšlet prozatím na sebevraždu.
,,Nejen to... Narozdíl od výpravy s prstenem, která stála na ostří nože vím, alespoň co teď dělat...ovšem" odmlčel se a zdálo se že není schopen pokračovat dokud nedopije zbytek ohnivé vody ze své placatky, slova se mezitím ujala Amelie:,,Tahle cesta však nestojí ani na ostří nože, neexistuje šance dostat se k Nejmocnějším..."
,,Nebuď tak pesimistická" zamračil se Gandalf...jistěže lze dostat se k Nejmocnějším a opět je rozmrazit, abych tak řekl...a zde je důkaz..." opět sáhl do potrhaného kdysi bílého pláště na němž se krutě podepsal čas a vytáhl šedivý uzlík hadrů. Položil jej na stůl a začal z klubíčka pomalu cosi vybalovat, objevila se nádherná stříbřitá nádoba oblých tvarů, muselo jít o výtvor elfů. Ale i srdce trpaslíka by zaplesalo nad skvělostí výtvoru. Antrax zalapal po dechu a Arie se rozšířili oči. Aragorn hlasitě polkl a tiše promluvil ,,Termoska" šepot se strašidelně rozlehl po celém kamrlíku...
,,Ano...ale pozor!" nikdo se jí nesmí dotknout holou kůží!!! zvlášť člověk ne... Amelie, prosím..." učednice podala Gandalfovi vlněné tlusté rukavice se vzorem tučňáčků stavících sněhuláky. Čaroděj přikývl na znamení díků, nasadil si palčáky a opatrně termosku pozvedl a nechal ji zalesknout se ve světle ohně, celou ji pokrývali drobné pavoukovité runy.
,,To nejsou elfí runy, že ne Gandalfe?" Aria dobře znala elfštinu, ale nic takového nikdy neviděla...
,,Ne...to je prastaré písmo hobitů...učil mě je dědeček Bilbo" k překvapení Arii se ozval Antrax.
,,Ano a stojí zde toto, je to vlastně písnička:
Vyzdvižena z božských paží
posvěcena hvězdami
temnotu a zimu maří
vařícími lektvary.
Jen termosky to může zarazit,
Jen termoska může Bohy rozmrazit.
Sauron nikdy neumírá
bohy chytře odstranil
otevře se pekel díra
Středozem už nakazil.
Jen termosky to může zarazit,
Jen termoska může Bohy rozmrazit.
Skřeti jako bídný mor
přicházeji s helmuty
řítí se z Mordorských hor
Sauron nám šlape na paty.
Jen termosky to může zarazit,
Jen termoska může Bohy rozmrazit.
Až na kraj světa vedou kroky
jen nečlověk ji ponese
a rozmrazí-li všechny bohy
ač zemře ten, kdo termosky dotkne se!
Jen termosky to může zarazit,
Jen termoska může Bohy rozmrazit.
A zbytek je nečitelný...je to už ale jen jedna sloka a rozeznávám v ní runu pro Smrt..."Gandalf temně pohlédl na společníky. A ponese ji Antrax, coby syn Froda, který nesl prsten. Antrax, jež není člověk nýbrž elfobit..."
,,Cože??? JÁ???" Antrax zamrkal a tiše zaječel(nějak to nedokázal zadržet) ,,ale dyť se tam píše, že kdo se termosky dotkne zemře..."
,,Ano, ale zachráníš celou Středozem..."namítl Aragorn a v mysli mu nepříjemně vytanula představa Froda, co by asi řekl, kdyby tady teď byl a slyšel, co chtějí po jeho milovaném Antraxíčkovi...
,,Já nejsem hrdina...ať jí nese Aria...to je hrdinka ne???"
,,Já jí klidně vezmu"přikývla Aria a vytasila meč, na čepeli zazářil rudý odlesk plamene ,,ráda obětuji svůj život ve prospěch krveprolití. No a samozřejmě taky záchrany Středozemě..." dodala otráveně, když viděla jak na ni nesouhlasně Aragorn civí.
,,Ne ty Termosky neponeseš" Amelie se trochu pousmála, Antraxovi při pohledu na její úšklebek naskočila husí kůže ,,nemůžeš ji nést, protože jsi člověk..."
,,Ale on jí taky nemůže vzít... je to zbabělec" Aria zuřivě mávla mečem směrem k blonďákovi, ten zaječel a spadl ze židle, rychle se stáhl do kouta co nejdál od ostří.
,,Já vím, že to není nejdokonalejší řešení, ale nevím o lepším..."Gandalf pokrčil rameny ,,jestli víte o nějakém vhodnějším nečlověku, tak prosím jsem jedno ucho..." a to by jako čaroděj skutečně mohl být, ale kupodivu to nepovažoval za moc zábavné...
,,Myslím, že znám jednoho nečlověka..." Antraxovi zasvítili oči. Pod slupkou nafintěného princátka se přece jen skrývala určitá zlomyslná inteligence... (HAHAHA...to je nejlepší vtip v celé Termosce)
11.část KDO PONESE TERMOSKU???
,,...a pak mě okradla o žvejkačky..." Antrax líčil poněkud pozměněné vyprávění o vlkodlakovi na cestě. Sám v něm vystupoval hrdinněji než ve skutečnosti.
,,Takže chceš, abychom přibrali do celého problému se znovupostavším Sauronem vlkodlaka? Copak nevíš, že dřív většina vlkodlaků Temnému pánu sloužila?" Aragorn se netvářil moc nadšeně, ale Gandalf byl po dostatečném množství alkoholu sdílnější: „Možná by to šlo.“ pronesl zamyšleně ,,Jako bylo kdysi stvořeno Společenstvo prstenu, teď povstane Společenstvo termosky. A jeho členové budou reprezentovat většinu mluvících národů. Za elfy a hobity Antrax, za lidi Aria Via a za kdysi temnou stranu vlkodlak..."
,,Počkej chvíli...vynechal jsi mě..."Aragorn nakrčil uraženě obočí, ale Gandalf jen nesouhlasně zavrtěl hlavou,,Nezapomněl. Ty zůstaneš v Minas Tirith a budeš střežit Gondor před nečekaným vpádem nepřítele...Tohle je úkol pro novou generaci..."
,,Ale my jsme jen tři...to není žádné společenstvo..."Antrax nakrčil nos
,,Zvládnu to sama..."přisadila Aria.
,,Ne...nemůžete mě nechat domluvit???" Gandalfovi zablesklo v očích ,,ještě je tu Amelie, černá čarodějka. Takže jste prozatím čtyři. A než se vypravíte na východ Mordorem a dál do zemí neznámých, musíte se ještě vydat do Třpytivých jeskyní kde se usídlil Gimli a přibrat trpaslíka. Ve Fangornu, kam se vrátil sličný lid v čele s Legolasem nejdete čistokrevného elfa. Země hobitů je bohužel příliš daleko, ale věřím, že v Rohanu jich možná pár objevíte...A pak" zachmuřil se ,,ještě dvě místa do Devítky zbývají...ale věřím že vy už vymyslíte jak je obsadit či nechat volné, stejně jako kdysi vše dopadlo v Roklince..."
,,Gandalfe" Aria poklekla ,,přísahám, že na toho hňupa co má nést termosku dohlédnu i kdyby mě to mělo stát život. Toto poslání nezůstane nesplněno. Tak říkám já Aria Via dcera krále z přímé linie Dúnadanů..."
,,Ario..." Aragornovi se zamlžili oči. Přistoupil ke krbové římse, kde si kdysi vystavil Andúril, meč který byl znovu zkut a opatrně jej sejmul ,,myslím, že nyní náleží Plamen západu tobě..."
,,Děkuji tati" Aria nikdy neviděla lepší meč, který teď přijala od otce. Nejen, že byl nádherný, ale málokterá čepel by se mu vyrovnala kvalitou...
Ještě dlouho do noci proseděli u skomírajícího ohníčku a poslouchali vyprávění Gandalfa a Amelie, kteří měli mnoho novinek z dalekých koutů Středozemě a plánovali nad mapami nejvhodnější trasu cesty. Arwen jim navíc přinesla chutné jednohubky a grilovaná helmutí stehýnka.
Poté odešli spát.
Aria, ale nemohl dlouho usnout a procházela se po tmavých chodbách hradu až došla na zahradní nádvoří s bílým gondorským stromem. Na obloze zářily hvězdy, ale ty na východě se zdály rudé (ne tohle s komunismem nemá vůbec nic společnýho, to je omyl).
Antrax termosku nepřijal do svého držení, alespoň ne v pravém slova smyslu, protože ji měl schovanou pod postelí zabalenou v hadrech a špíně. Šetřil si ji pro vlkodlaka, rozhodnut zatajit tu část, že ten kdo se dotkne termosky, zemře, když s ní rozmrazí bohy. Ale dřív něž se stihl zaobírat hlouběji výčitkami svědomí usnul s plátky okurky na ztěžklých víčkách.
Amelie by mohl spát klidně, ale nespala. Jako čarodějka, jedna z nejmocnějších co se kdy zrodila, potřebovala jen málo spánku. Probírala se obrovskou knihovnou, která kdysi dávno v podobně nebezpečném čase přitáhla i Gandalfa, aby pátral po historii prstenu. Hledala zmínky o východních zemích, ale marně. Tohle bylo poprvé, co se vydává do tak strašného nebezpečí na výpravu, která snad ani neměla smysl. A to bez Gandalfa, který hodlal z Aragornem zůstat v Minas Tirith a bránit město.
A vlkouš? Ta požírala Karkulku a nic netušila ani o Termosce ani o tom, že zničila jednu moc milou pohádku...
12.část SBOHEM MINAS TIRITH
Vstávali brzo, alespoň podle měřítek Antraxe. Na samotnou cestu, ale hodlali vyrazit až v podvečer. Nejdřív museli pro vlkodlaka, samozvaného strážce stezky do Minas Tirith. Nebo tak si to Antrax vydupal. Přece ten krám neponese, když by se tím zabil...
Samozřejmě podle Arii existovala ještě možnost, že by Termosku nesla ona sama a dotýkala se jí jen v rukavicích jako Gandalf. Ale čaroděj nesouhlasil s tím, že Termosku jde otevřít jen holýma rukama. Nemluvně o tom, že i když nejde o výtvor Saurona je stejně nebezpečná jako kdyby jím byla, ne-li ještě víc. Je to zrádná věc s vlastní vůlí jako měl kdysi prsten, ovšem termoska vyžaduje dotyk holé kůže, protože jen tomu kdo se ocitl zcela v její moci může nějak posloužit. Jen termoskonoš, který s ní bude spjat životem a smrtí ji může otevřít a použít.
Nemusím zdůrazňovat, že Arie se to nejen nelíbilo, ale ani tomu nevěřila. Ovšem do věcí čarodějů je lepší nemluvit. Navíc určitě stejně dobře poslouží, když ponese Andúril.
K hrůze všech se Antrax rozhodl na lov dlaka ozbrojit. Vybral si obrovský štít, těžký palcát a pro jistotu i dlouhý luk s toulcem plným šípů. Ale už pár metrů od zbrojnice si uvědomil, že všechno neunese, aniž by se při tom nezapotil a raději si vzal jen výstroj lučištníka. Aria doufala, že má snad i jen minimální nadání po matce a Amelie, že se jí Antrax nedostane nikdy za záda.
Najít vlkodlaka nebylo těžké. Seděl si pod javorem, žvejkal a pozoroval mraky honící se po obloze. Kosu měl opřenou opodál.
,,ÁÁÁÁÁ to je on!!!!" Antrax zavřeštěl. Vlkodlak vylekaně vyskočil na nohy probrán z rozjímání a popadl nunčky, ze zubaté tlamy se mu vydralo zavrčení, ale když spatřil naší trojici pousmál se:,,Nazdár Bronchitido, neseš mi další žvejkačky???"
,,Ne, ale máme pro tebe poslání" Aria se snažila nevypadat nebezpečně. Neúspěšně.
,,Hele já tu Karkulku fakt nesežrala..."
,,O tom teď..."
,,No dobře sežrala, ale s krajním odporem" couvla ke kose a pevně ji sevřela místo nunčaků a podezíravě si trojici prohlížela.
,,Na Karkulku teď zapomeň" Amelii začal cukat koutek.
,,To nejde, kousek mi uvízl v zubech..."
,,Zabijte jíííí...íííííí..." Antrax se pokusil založit šíp, ale místo toho aby z luku vystřelil, si ho zabodl do ruky. Zaječel a začal poskakovat kolem a mávat rukou. Kapičky krve odletovali na všechny strany a pár jich přistálo i na ostří vlkodlakovi kosy.
Vlkodlačice na rudé šmouhy chvíli zaraženě koukala, očí se jí rozšířili. Aria už sahala po Andúrilu, ale kosa náhle vypadla stvoření z pracek a vlkodlčice se zhroutila v bezvědomí k zemi...
,,No to snad není pravda...Antrax ve vlčí kůži..."Aria smutně zavrtěla hlavou ale nikdo ji neslyšel. Antrax v náhlém děsu pobíhal kolem a mával krvácející rukou a Amelie se hroutila v záchvatu škodolibého smíchu...
Dotáhnout omdlelého dlaka na hrad bylo prací výhradně Arii. Amelie si jako čarodějka nehodlala špinit ruce, stačilo by přece jedno kouzlo, ale Aria neřekla prosím. A Antrax se nepoužitelně klátil kolem a skučel. Připadal si vážně zraněn, takřka mrtev, a nikdo ho nepolitoval ani nepohladil po vláskách. Stačilo by objetí...
Vlkodlačice se probrala a zjistila, že sedí v kruhu neznámých tváří. Koutkem oka však zahlédla Antraxe sedícího v rohu s obrovským obvazem kolem ruky a brblajícího něco dřevěné kachničce, která ho jediná byla ochotná poslouchat. Už se rozhodl, že bude dalším termoskonošem a ani Gandalf mu to nedokázal vymluvit... Teď se o to koneckonců ani čaroděj nesnažil a zíral na vlkodlaka :,,Jméno" vybafl...vždycky si přál být policistou...
,,Nemám...neřeknu..." vlkodlačice přejela pohledem po obličejích ,,nemůžu..."
,,Mno nic já myslel, že zapomeneš v tom šoku..." povzdechl si čaroděj a jakoby to nikdo kolem nevěděl (to samozřejmě však věděli všichni...kromě Antraxe, jak jinak) ,,vlkodlaci přece nikdy neřeknou své jméno, protože kdyby je jím oslovil jejich původní pán Sauron oni by museli poslechnout..."
,,Gandalfe...o příšerologii tu nikdo nestojí" Aria šťouchla vlkodlaka do ramene ,,půjdeš s námi?"
,,Kam?" stvoření s vlčí hlavou se začínalo děsit
,,Za Mordor...odnést Termosku a porazit znovu povstavšího Saurona..." Aragorn si taky přisadil svou troškou...
,,Jeho černé veličenstvo je zpět..."znělo to spíš jako konstatování ,,půjdu pomůže-li ho to zastavit...ale proč já??? Historii o Termosce znám, z části..."
,,Nemůže se jí dotknout lidská ruka a..." Amelie se začínala nudit.
,,...a ty získáš slávu a moc..." vložil se do toho Antrax, než někdo prozradí, že termoskonoš zemře až termosku použije.
,,Hmm dobrej obchod, kdy vyrazíme???"
,,Hned" Gandalf si oddechl ,,a proteď přijmi elfské jméno Helluin (což podle Sillmarlionu znamená Sírius...no fakt, já mam pána prstenů nastudovanýho a necucám si uplně všechno z prstu, snažim se trochu držet původní Středozemě, jazykem elfů počínaje...) kterým tě temný pán nikdy nepovolá..."
Aria měla sbaleno za chvíli. Sice ztropila menší scénu, když si chtěla vzít všechny zbraně, ale Aragorn jednou jako otec neselhal a včas vše zatrhl. Helluin a Amelie neměli co balit. Jako kámen úrazu se opět ukázal Antrax, a to sebou moc věcí neměl...
,,Ale já tu nemůžu nechat ani jednu pleťovou masku" ječel a svíral v náručí menší přenosné kosmetické studium. ,,Ani kachničku, ani ten dřevěnej meč...a sušený ananasy mi taky neberte...nééé"
,,Nic z toho nebudeš potřebovat" Aria pěnila vzteky a házela z okna postupně jedno tričíčko za druhým, občas to proložila i nějakou tou kočkou, jichž bylo v pokoji Antraxe plno (nevim proč) ,,stačí ti luk, šípy a jedno oblečení...koně už jsou připravení..."
,,Já neumim jezdit na opravdovém válečném koni..."
,,Taky ho nedostaneš..." do pokoje strčila hlavu Amelie a zase zmizela rozloučit se s Gandalfem, ten zůstával po boku Aragorna střežit Gondor a především Minas Tirith.
Ale i přes problémy s Antraxem nakonec přece jen vyrazili. Aria v sedle obrovského grošáka s ušlechtilou hlavou a drzýma očima, Amelie na Bezvlasovi, bratru Gandalfova Stínovlase. Bezvlas vyhlížel poněkud exoticky díky drátovité tmavé srsti a zježenému ocasu, hřívu neměl. Ale Gandalf na něj nedal dopustit a Amelie chtěla starému čarodějovi udělat ještě jednou radost... Helluin na sebe vzala zcela vlčí podobu a po čtyřech klusala po boku koní. Antrax opásaný mečíkem (po posledním incidentu raději odmítl luk) se zase poněkud nespokojen mračil ze hřbetu nevysokého poníka se zlatou hřívou spletenou do copánků s růžovými mašličkami. Všichni sebou (krom vlkodlaka) táhly obrovské batohy i přesto měli pocit, že si nic nenesou.
A tak minuli všech sedm bran Minas Tirith a rozjeli se po široké pláni směrem k Rohanu... Slunce pomalu zapadalo a ve vzduchu vonělo dobrodružství...pokud to tedy nebyl spíš Antraxův nový cestovní parfém...
13.část TADY VELÍM JÁ (ANEB KRÁTKÁ A NUDNÁ KAPITOLA O TOM JAK SE CESTOVAT NEMÁ)
Setmělo se dřív, než se nadáli. Sice svítil měsíc jako obrovská bledá koule, ale tma se Arie zdála daleko hustší než jindy. Hvězdy skoro nebylo vidět. Jediné co v té tmě viděla, byl bílý konec ocasu Helluin, která běžela napřed a hledala cestu.
"Já se bojím..." Antrax popotahoval dobře už víc než dvě hodiny v kuse.
"Je to jen tma..."nevrle ho okřikla Aria.
"Ala nějaká moc černá..." zavzlykal Antrax. Vlastně si to myslela i Aria ale nechtěla to přiznat. Kupodivu Antraxovi přispěchala na pomoc Amelie. Doufala, že naposledy v životě: "Jenže on má pravdu. Možná bychom měli vážně zastavit..."
"Jak chcete...Helluin rozbíjíme tábor" prudce zabrzdila svého grošáka a seskočila ze sedla do trávy. Ostatní jí napodobili.
"Měli bychom nasbírat dřevo na oheň a rozvrhnout hlídky..." plánovala Aria, ale nikdo jí neposlouchal. Amelie jen tleskla a v dlaních se jí rozhořela mohutná oranžová koule. Plameny kolem vrhaly spoustu stínů a světlo od nich bylo strašidelně narudlé.
Tohle bude zlá noc, napadlo Antraxe. A taky byla. Aria seděla schoulená ve svém plášti na hlídce, kterou ostatní odmítli držet, Antrax se klepal zimou ve svém spacím pytli (nejnovější technika přímo ze severu...někde tomu říkají prostě spacák) a zíral do temnoty kolem, po tvářích mu stékaly slzy. Amelie jako jediná poklidně spala. Helluin zase pobíhala kolem a hledala stezku na zítřek...netušila vůbec kde vlastně jsou. Jistě, někde v Gondoru, ale kde přesně??? Kdo to kdy viděl, vlkodlak bez orientačního smyslu???
Konečně se obzor rozsvětlil, probleskl první pruh světla a rozšvitořili se ptáci. Ráno...jaká úleva!!! Vstali celí zkřehlí a nevyspalý (jen Amelie vypadala v pohodě. Koneckonců toho po boku Gandalfa procestovala víc než dost). Aria se tvářila rozmrzele když si mazala na chleba silnou vrstvu helmutí paštiky. Tak takhle si tu cestu teda nepředstavovala. Mělo to bejt tak nějak...zábavnější. Neměli se klepat zimou a strachy...nebo alespoň ne hned první noc...
"Myslím, že léto právě skončilo" Helluin na sobě měla stále vlčí podobu. S vakem na zádech vypadala jen jako hodně přerostlý černý pes, ale pes co nese Termosku...
"A to jako proč?" Antrax se pohupoval s dřevěnou kačenkou na klíně a v rukou svíral hrneček s horkou vodou, kterou pro všechny laskavě ohřála Amelie.
"Stačí zvednout oči k obloze..."pousmála se Helluin. V tu chvíli jí na čumák dopadla sněhová vločka. A následovaly jí další.
"V tuhle roční dobu nebývá sníh...je srpen..."zamračila se Amelie "věčná tma a zima..." v tu chvíli to došlo všem. Sauron se blížil k uskutečnění všech plánů...
Do půl hodiny vyrazili tryskem opět na cestu. Čerstvý sníh odletoval koním zpod kopyt a stále padal a padal...
"Ale ještě než Saurona porazíme musíme si dát pořádnou koulovačku..."plánoval Antrax nadšeně. Zase se mu vrátila dobrá nálada. Škoda, že jako jedinému. Amelie dělal, že ho neslyší a udržovala při životě velkou ohnivou kouli, ze které sálalo teplo na všechny strany...
"Nechápu, proč musí bejt Rohan tak daleko..."mračila se Aria "jestli bude furt sněžit potrvá nám týdny se tam dostat...a my nemáme tolik času...Helluin víš jistě, že náš vedeš správně???"
"Jo...jdeme ve vlastních stopách...nemůžeme se ztratit..."
"Počkej chceš tím říct, že chodíme pořád dokola????"vyjela Aria nevěřícně "řekni, že je to vtip..."
"No...pomalu zvětšuju radius...kdyby ty stopy pokaždý skoro nezapadli už jsme mohli bej trochu dál..." sklepala ze srsti sněhovou pokrývku a zašklebila se. Už jste viděla šklebit se vlka??? Buďte rádi jestli ne...není to hezký pohled...
"Tak to ne..." Aria nasupeně zavrčela..."takhle to nejde... Helluin, Amelie, Antraxi...asi jsme si to měli ujasnit rovnou. Ten kdo velí téhle výpravě jsem já...Takže vzhůru za mnou..." pobídla koně k daleko většímu spěchu. Ostatní pro dnešek neodporovali...ale každopádně konečně nabrali správný směr...
14.část O NIC VESELEJŠÍ ZPŮSOB CESTY
"Bolí mě nohy..."
"Nemůžou tě bolet nohy. Jedeš celý den na koni"
"Bolí mě zadek..." Antrax jako obvykle fňukal.
"Zvykej si. Mám obavy, že tě bude bolet častěji..."zavrčela Amelie a pobída Bezvlasa k rychlejší chůzi, čímž nechala Antraxe za sebou:"Jak si to myslela?"obořil se blonďáček, ale nikdo mu neodpověděl...
Počasí si z nich tropilo blázny. Krátce po poledni vysvitlo slunce a sníh se začal rozehřívat. Půda změkla, všude bylo bláto, ale sněhová pokrývka jakoby snad ani nikdy neexistovala. Většině to vylepšilo náladu. Samozřejmě kromě Antraxe. Ten se jen strachoval o čistotu svého oblečení. Nevzal si sebou totiž pračku (dobře tak valchu...nebuďte puntičkáři).
"Do Rohanu dorazíme za pár dní"slibovala Aria sedící na svém grošáku obložená mapami, ale bez kompasu, který ve všem tom spěchu zapomněli.
"Jo to už jsi říkala asi stokrát" Antrax se připojil po bok Arii "a myslím, že už ti to nikdo nevěří..."
"Přesně. Určitě se něco stane" Helluin si povzdechla. Celý kožich měla obalený blátem a táhl z ní typický zápach promočeného vlčáka (kdo nezažil nepochopí ;)).
"Ale no tak...trochu optimismu. Co by se asi tak mohlo stát?" zasmála se Aria upřímně "jsme v Gondoru. Cesty tu jsou nejbezpečnější v celé Středozemi..."
"Ehmmm" odkašlala si Antrax "a proto jste měli pod Minas Tirith vlkodlaka?"
"Ahm" odkašlala si Helluin "už jsi někdy cestovala tím svým bezpečným Gondorem?"
"Říkám, že se nám nic nestane..."Aria protočila panenky. V tom okamžiku se jim nad hlavou spustil ohromný řev a ze stráně nad nimi se vyřítila tlupa křivonohých skřetů. Byly to nízkonohé stvůry podobné spíš špatně namalovaným běsíkům z čítanky. Neměli lepší zbraně než hrubě otesané kyje a těžké klacky.
"Hurá boj!!!!!!!" Aria nadšeně zavýskla. A Antrax se vyděšeně rozječel. Jeho poník pod tím vysokým zvukem, jenž by dokázal tříštit okna úplně zdivočel. Vyděšeně zaržál, vyhodil nebohého elfobita ze sedla takovým způsobem, až Antrax za neustávajícího jekotu vletěl přímo na Ariu a strhl jí z koně na zem. Rozdivočený grošák to ani nepostřehl a řítil se pryč po boku s vyplašeným koníkem. Skřeti na svahu se zastavili a pozorujíce celé divadlo začali couvat urychleně zpět do bezpečí. Nestávalo se jim často, že by narazili na skupinku co se jim odváží postavit. A když už nad sebou neměli biče Saurona ani Sarumana nic jim nebránilo stáhnout se raději zpět. Aria na ně stejně docela zapomněla. Zuřivě se zvedla z bahna, kde po ní a Antraxovi zůstal zřetelný otisk. "Antraxi!"
"Já nechtěl..."Antrax stále na zemi začal couvat až se doplazil k ohromené a poněkud zděšené Helluin, popadl ji kolem krku a rozklepal se. Vlkodlačice se klepala taky a vyděšené oči upírala k Arie, která ze všeho nejvíc připomínala bohyni pomsty "Antraxi...co jsi to zase..."nedostávalo se jí slov. Automaticky sáhla po meči. Ruku už držela na jílci Andúrilu, když se jí do cesty postavila Amelie :"Dobrý Ario ale to by stačilo...Nemůžeš ho zabít..."
"Ale můžu..."
"Ne nemůžeš"slabounce zapištěl Antrax.
"Má výjimečně pravdu" Amelii už rozčilovalo, že tak často s Antraxem souhlasí "navíc se už potrestal dost sám. Co já vim tak náhradní spodky jsi mu vyhodila oknem, takže se nemá do čeho převlíct...to by ho mělo potrestat dost..."
"Jo, ale...ježiš vždyť ten vlkodlak omdlel...už zase." Antrax pustil Helluin a pomalu se postavil. Nohy se mu třásly, ale na tváři se mu objevil už malý zárodek úsměvu, jenž však opět zase zmizel. Vážně se nemá do čeho převlíct...a nemá krém proti opruzeninám. Byl ten nejnešťastnější elfobit na světě...no koneckonců byl svého druhu jediný.
Aria se přestala vztekat. To sice bylo dobře, ale byla tu ještě druhá strana věci. Tím, že přišli o dva koně, přišel Antrax a Aria o své věci i nosiče zadku. Zůstal jim jenom Bezvlas. Dál museli pokračovat pěšky.
Slunečné počasí naštěstí drželo dál a všechno se zdálo v nejlepším pořádku. Helluin pobíhala kolem opěšalé skupinky a chňapala po motýlech, Amelie zamyšleně uvažovala, že by taky mohla slézt z koně, ale líbilo se jí jak po ní zlostně pokukuje Antrax. To Aria vyhlížela další skřety. Marně. Ten den už se žádné krveprolití nekonalo.
A ač to zní neuvěřitelně, tak žádný z nich si vůbec neuvědomil, že je sleduje temně oděný jezdec...
15.kapitola TRAGÉD
"No a tak jsem jí tehdy řekl ,Promiň, ale svůj lak na vlasy ti půjčit nemohu' a bylo po námluvách..." vyprávěl Antrax sedě u ohýnku vesele šlehajícímu vysoko k temné obloze rozzářené hvězdami.
"Antraxi...ty lžeš" vyštěkla Helluin se smíchem "ty jsi přece nemohl mít vůbec žádný nápadnice..."
"To si myslíš jen ty..."dotčeně opáčil Antrax "vy vlkodlaci tomu nerozumíte.."
"Já osobně s Helluin souhlasím"namítla Amelie.
"To jen proto, že je tma..."Antrax vyskočil na nohy a začal se promenovat kolem ohniště "jen podívejte na můj vznešený krok. A ta sličná tvář..."
"Antraxi..."
"Ne Ario nic neříkej...já vím, co si myslíš. Ale nemusíš to vyslovit, naše tiché souznění je víc než tisíc slov..."
"Antraxi...hoří ti plášť..."dořekla bez zájmu Aria. Antrax strašlivě zaječel :"Pomóóc...uhaste mě..."začal se válet po zemi, ale měl smůlu, protože po sněhu nezůstalo ani stopy. Byla nádherná letní noc se vším všudy.
Kolem Antraxe vzplanula i tráva jako politá benzínem. Na druhou stranu plášť uhasil, stoupal z něj sice pořád kouř a smrděl spáleninou, ale nešlehaly z něj už plameny...
"Panebože vždyť jsi to tu podpálil..."Aria už stála na nohou a snažila se plameny umlátit mečem. "Amelie dělej něco. Přičaruj vodu..."
"Já přece nedokážu přičarovat vodu" ohradila se Amelie "ale jestli chceš můžu za trest zase podpálit Antraxe..."
"Dobrej nápad..." Helluin couvala od šířících se plamenů.
Najednou se ozvalo dunění kopyt. Aria i s mečem vytaseným na poslední chvíli uskočila, když tu najel do plamenů vysoký jezdec. Kůň bušil do země kopyty pod kterými plameny skomíraly a hlasitě ržál... Čtveřice na něj zírala, jako opařená neschopná pohybu dokud jezdec neuznal, že koník nepodupal plamínky dost a seskočil ze sedla:"Omlouvám se, že jsem sem tak vpadnul. Mé jméno je Tragéd."
"o a jjj...trag...sakra...ahoj...Tragéd?"vyrazila ze sebe Helluin. Temně oděný rytíř se k ní překvapeně obrátil a poněkud mu poklesla brada:"Ty?"
"Vy se znáte?"zamračila se Aria a podezíravě pozvedla Andúril.
"Jasně že ho znám" zavrčela Helluin "patřil dříve jeho Černému veličenstvu, byl pro něj vyvolen..."
"Jo, ale narozdíl od tebe jsem mu odmítl sloužit..."
"Zná tvoje jméno...“
"Ale nemohl mě donutit pro něj bojovat"
"Hele, hele začínáme se poněkud ztrácet"zakročila Amelie "můžete mi někdo teda konečně vysvětlit co se tu děje?"
"Ach samozřejmě..."obrátila se Helluin k čarodějce "on..."
"Tebe se Amelie neptala"zarazila vlkodlačici Aria "lehni a buď ticho..."
"Nejsem pes..."odsekla vzpurně Helluin, lehla a zmlkla...
"Jak jsem již říkal, jmenuji se Tragéd. A jedu se postavit hrozbě východu. Hodlám zničit Saurona, ale cestou jsem narazil na vás a rozhodl se chvíli vás sledovat. Měl jsem obavy, že jste jeho maskovaní špioni. Přece jen kdo by mohl být tak nešikovný i ve skutečnosti, že ano...ale nakonec jsem vyslechl vaše skutečné úmysly, když jste mluvili o Termosce..."na chvíli se odmlčel a pak se obrátil k Arie "Krásná paní prosím přijměte i mé služby"klekl si na jedno koleno a pozvedl nad hlavu svou obrovitou sekyru.
A tak se k společenstvu termosky přidal Tragéd. Jediný člen, který byl zásadně proti poslušně plnil povel lehni a mlč, takže nebylo námitek...
16.část TŘPYTIVÉ JESKYNĚ
"Skoro jsem nevěřila, že sem fakt dojedeme" prohlásila Amelie, když dorazili na dohled Třpytivých jeskyní. Velkolepého sídla rohanských trpaslíků, kde žil mocný král Gimli a jeho sedm spanilých dcer.
"No já už taky ne..." přiznal Tragéd klusající po boku svého koně na kterém jel Antrax. Před týdnem si totiž odřel koleno a teď trpěl strachem, že mu poraněná noha buď upadne nebo se zkřiví, kdyby ji moc namáhal. A nedokázala mu to vymluvit ani Aria. Ano, byla si jistá, že kdyby chtěla, mohla by ho přesvědčit, ale Helluin byla společně s Amelií proti přehnanému násilí. Alespoň pokud by bylo ze strany Arii (pokud by bylo z jejich strany dokázaly změnit názor celkem rychle)...
"Mno tak si dáme sprintík ne?" navrhla Helluin vesele. Aria ji spražila takovým pohledem, že vlkodlačice raději couvla "no tak ne no, já na tom netrvám..."
"Helluin nech si ty poznámky... Andúril už se dlouho nenapil krve..."
"A asi ani dlouho nenapije"upozornila Ariu Amelie..."nezapomeň, že to vlkouš tady nese termosku, ne ty..." po kteréžto poznámce Aria uraženě zmlkla a vydržela mlčet až před brány jeskyní...no ano i jeskyně může mít bránu. Alespoň pokud patří trpaslíkům. Je trochu zarážející, že přes nespornou "nížku" stavitelů této brány nechali se trpaslíci nejspíš inspirovat olifanty, protože vrata to byla skutečně obrovitá. Sahala dobře patnáct metrů vysoko a ve skále vypadala jako vrostlá. Povrch byl celý z oceli a nekrášlilo ho nic kromě spousty bodců trčících vpřed...
"Jste si jistí, že nás tu uvítají?"nadhodil Antrax "já jen jestli bychom neměli napřed třeba poslat dopis...navrhuji vrátit se domů a půjčit si holuba od tvého otce, co ty na to Ario?"
"To by ti asi nevyšlo..."ušklíbla se Aria "otec je zkrblouš, ten by tě nenechal poslat ani jednoho Esemesku...a to jsou všichni úplně stejní..."a zaklepala obrovským klepadlem ve tvaru skřetí hlavy.
Ozvalo se zavrzání a vedle obrovských vrat se otevřeli malá dvířka z nichž vystoupil obtloustlý trpaslík s dlouhými bílými vousy a malými očky připomínajícími trochu vepře...
"Co si přejete? Kdo jste a odkud přicházíte?" změřil si příchozí podezřívavým pohledem.
"Jsme Termoskonoši" představil všechny Tragéd "přicházíme za králem Třpytivých jeskyní Gimlim syna Glóina. Musíme s ním mluvit ve věci, která nesnese odkladu..." Trpaslík na ně nechápavě zíral, ale pak jakoby se mu rozsvítilo se najednou vlídně pousmál
"No tak přece nebudete čekat venku, jenom pojďte dál..." a ucouvl aby se za ním mohly nacpat dovnitř minidvířky.
"Myslel jsem, že nám otevřete ty vrata"posteskl si Antrax, který se těšil, že vjede do jeskyní na Tragédově koni jako nějaký legendární hrdina.
"No on Gimli ztratil klíče" podrbal se na čele trpaslík "ale to je jedno, protože ta brána stejně nikdy otevřít nešla, je na trpaslíky trochu moc velká a hlavně těžká..."
"A proč jste jí teda udělali tak obrovskou?" nechápavě zaslintala se Helluin.
"No proč asi..." zamračil se trpaslík jakoby nechápal proč musí odpovídat na takovou banalitu "protože si pak připadáme větší..."
"No to ale stejně nejste..."odhadla posměšně se Helluin, ale trpaslík ji naštěstí neslyšel. Chodbu do hlavního sálu zdobilo neuvěřitelně mnoho obrazů stvořených z malých krystalků nejrůznějších drahokamů, polodrahokamů, šupinek vzácných kovů a barevných sklíček. A ty všechny zachycovali dopodrobna poslední válku proti Sauronovi... Helluin se při těch obrazech zdála zmenšovat a zmenšovat zatímco Antrax rostl a rostl při pohledu na svého otce nesoucího prsten. Připadal si skoro stejně hrdinsky...
"Pane Gimli synu Glóina přivádím vám vzácnou návštěvu..." trpaslík je uvedl do dalšího z rozlehlých sálů zdobeného líp než zlatnictví až před Gimliho trůn, kde trpaslík seděl a za ním postávalo sedm jiných trpaslíků s dlouhými vousy a tvrdými obličeji. A co bylo nejpodivnější měli na sobě ženské šaty...
"Vítám vás ať jste kdo jste...zejména pak tebe" podíval se Antraxe "jsem rád, že konečně dorazil nápadník pro mé dcery i se svou družinou..." a v tom to Antroxovi došlo. Těch sedm vousáčů za Gimlim vůbec nebyli chlapy, ale Gimliho tak proslulé spanilé dcery...
"A sakra..." to jediné byl schopen Antrax říct. Amelie opět propukla v jeden ze svých záchvatů smíchu...
17.část ANTRAX A SEDM TRPASLIC
Antrax měl prostě talent na to dostávat se do průšvihů, to se mu muselo nechat. Ale na druhou stranu jen málo trpaslíků bylo tak sklerotických jako Gimli. Možná byl přítel elfů, ale za boha si už nepamatoval proč ani odkdy. V tuhle chvíli musel vynaložit všechno své soustředění na to, aby nezapomněl, že má sedm dcer a ty musí provdat. Nebylo proto divu, když považoval Antraxe za nápadníka. Byl mu totiž z celé skupiny nejvíc povědomý. Ale bohužel už si nevzpomněl, odkud ho znal. Pravdou však bylo, že neznal Antraxe, ale jeho rodiče. S Frodem ještě nedávno udržoval korespondenci (dokud nezapomněl odepisovat a Froda přestalo bavit posílat dopisu, někomu kdo není schopen odpovědět). A pokud jde o Galadriel tak za tou jeden čas pálil. Ovšem ačkoli královna elfů měla slabost pro prcky, tak nakonec si vybrala mnohem roztomilejšího a především bezvousého Froda. I když si to Gimli nikdy nechtěl přiznat, byla v tom i určitá vrozená nedůvěra elfů v trpaslíky…
„Takže s Gimlim nesmíme mluvit o ničem jiném, než o svatbě?“ ujišťovala se ještě jednou Aria. Na trpasličí poměry poměrně vysoký trpaslík se zjizveným předloktím a ožehnutými vousy, obočím i vlasy přikývl. Jmenoval se Hogar a dostal na starost blaho skupinky Termoskonošů. Měl se o ně starat jek nejlépe dokázal, ale společně s ostatními trpaslíky i pro něj platil přísný příkaz nechat je odejít ze Třpytivých jeskyní než proběhne svatební obřad…
„Ale tohle je důležité“ připomněl Tragéd. Jak se tak tyčil v celé své výši třímaje v jedné ruce štít s erbem, kde měl v černém poli rozezleného vlka a se sekyrou, na níž závistivě pohlížel nejeden trpaslík, vypadal skutečně důstojně. Klidně by mohl tvrdit, že je z královského rodu a každý by mu to uvěřil. Sálala z něj hrdost a zdál se bez jediné slabiny. Hogar by mu už proto rád vyhověl, ale nemohl se přece vzepřít svým rozkazům „:Je mi líto, ale skutečně nesmíte s Gimlim mluvit. Nepřeje si to…“ načež je odvedl do jejich pokoje. Byla to poměrně prostorná a vzdušná místnost, ačkoli méně zdobená, protože předchozí hosté si na památku vydloubávali ze zdí drahokamy i zlato co se jim jen vešlo do kapes. Přece jen proč se spokojit s mýdlem a ručníky, které si odnáší z hotelů průměrný turista, když se dá vzít i něco materiálnějšího…
„Když si nějakou vezmeš, tak rovnou získáme i člena pro naši družinu. Budeme mít trpaslíka, co potřebujeme…“ Amelie se posadila na jeden ze slamníků připravených pro nocování. Spala i na pohodlnějších místech, ale vzhledem k tomu, že něco na vyloupání ze zdí přece jen zůstalo, rozhodla si nestěžovat si. Koneckonců na spaní na slamníkách není nic špatného. Samozřejmě pokud netrpíte občasným samovznícením, taková sláma totiž docela dobře hoří, ale nedá se říct, že by při zpopelňování nějak zvlášť voněla. Ovšem vezmeme-li v úvahu fakt, že ani škvařící se kůže samovzníceného nepatří k vyhledávaným parfémům, není o moc lepší spát ani v posteli. Z Termoskonošů naštěstí, ale samovznícením nikdo netrpěl…nebo o tom alespoň nevěděl ( i když ono hořet a nevědět o tom nebývá právě časté)…
„Cože?“ Antrax vyvalil svá rozkošná tmavá kukadla jako dva přišláplé šváby „to po mně vážně chcete, abych se oženil s trpaslicí? Vždyť jsou vousatější a chlupatější než já…“
„To jsem i já…“ uzemnila ho Aria, ale Antrax pofňukával dál „:Jsem moc mladý, abych se ženil. Ano klidně zásnuby, nic proti, ale svatba. A uvědomujete si kolik bych měl tchýní? Gimli nemá jen sedm dcer, ale dokonce i sedm manželek…“
„To je ten správný úděl pro hrdinu…“ zasmál se Tragéd, tolik odvahy bych neměl ani já…“
„Jo tak to je zlý…jestli se něčeho bojí i tady pan Black“ ironicky zavrčela ze svého slamníku Helluin. Jako obvykle ji však Tragéd galantně přehlídl, protože si nechtěl špinit zrovna teď sekeru. Jistě mohl ji zabít i sta jinými způsoby jen tady na místě, ale ten nejmíň krvavý –totiž škrcení- se k zabíjení vlkodlaků nehodí. Ono když vám někdo ukousne ruku dřív, než ho začnete škrtit opravdu vám to pokazí náladu na celý den…
„Ta nejmladší má nejmíň vousů, řekl bych. Ale to jen protože je plešatá“ uvažoval Antrax mezitím „ale stejně…dokážete si představit jak by mi ty vousy poškrábali pleť když bych jí dal pusu…A což teprve správnej antraxák…“
„Cože to?“ nechápavě se zamračila Amelie. Nebyla se ani moc jistá jestli to chce vážně vědět, ale zeptala se dřív, než si to stihla promyslet.
„To se musí vidět“ zakřenil se Antrax „Když bude tady Aria tak hodná rád vám to předvedu…“ mrkl na Ariu. Ta se jen usmála mile krokodýlím úsměvem a zamnula si pěsti až zapraštěli klouby „no nebo si to taky můžu nechat pro nevěstu…“
Ozvalo se nepatrné zaklepání na dveře. Neznámé však nečekali, až budou vyzváni a po této nezbytné formalitě (dnes ji bohužel poměrně dost lidí vynechává a lekají tak ubohé pisálky zabrané do svých povídek hrbící se nad stolem tím, že se jim znenadání objevují za zády…no dobře pláču hezky, ale na špatnym hrobě a tohle sem nepatří…;)) hned naběhli do místnosti. Byl to houf hihňajících se trpaslic s vlajícími vousy. Hned se vrhli k Antraxovi, posedali si kolem něj, jak to jen šlo a valili na něj velké oči a jedna přes druhou něco štěbetali. Antrax na to zíral poněkud v šoku, ale rychle si zvykal. Tolik pozornosti mu věnovala vždy jen maminka…
„Ach jo…proč někdo nemá rád taky mě…“posteskla si Helluin při tom pohledu a hlasitě si povzdechla.
„Jestli chceš, budu ti házet klacík“ navrhla velkoryse Amelie, která se nemohla na chumel vousáček dívat. Když je tak pozorovala vybavila si totiž hejno much lezoucí po hov… totiž… hodně velké bábovce…
„To nám to, ale vlkodlaci upadají. Ještě chvíli a budou i panáčkovat o piškůtek…“ nenechal si Tragéd ujít možnost rýpnout do vlkouše, ale tentokrát to byla Helluin, kdo se rozhodl toho druhého ignorovat. Alespoň pro dnešek. Zvlášť když věděla, že panáčkovat umí moc hezky… (opravdový význam Tragédových slov pochopila Helluin až při nacvičování aportu a tak ji to rozezlilo, až málem spolkla poleno, které jí Amelie dobrosrdečně házela. S politováním vám však musím oznámit, že Helluin nakonec žádné dřevo nepozřela a stále žije…)
Antrax si připadal dokonale. Mohl si fakt vybrat! Kdyby si odplivl na podlahu, tak se sedm trpaslic (nepřipomíná vám to taky nějakou pohádku?) snad i porve o to, aby směli flusanec uklidit! Rozhodl se tedy říci i něco o sobě. Začal jako obvykle tím, že osvětlil dietu, kterou právě teď drží. Nazval ji pracovně cestovní a spočívala v tom, že zásoby v noci potají likvidovala věčně hladová Helluin a on se dobrovolně vzdával svých porcí ve prospěch štíhlejších stehen. Trpaslice v tu chvíli ztichli a jen na něj zírali. Antrax udělal tu chybu, že si to vyložil jako obdiv. Ve skutečnosti to byl jen hluboký šok. Působil na lidi vůbec často.
„A tohle je můj nejlepší kamarád. Máme se moc rádi…“ vytáhl dokonce už i svou drahocennou kachničku a políbil ji na hlavičku. Aria, která celé divadlo se zájmem sledovala se v tu chvíli skoro rozesmála nahlas. Trpaslice se totiž jako jeden muž (a to nejen obrazně!) zvedli z Antraxe a jako o překot se rozběhli ke dveřím.
„Já ho nechci, já ho nechci…“ „Já jsem nejmladší, nemám nárok se vdávat první…“ „Od téhle chvíle je ze mě 4% trpaslice…“ a podobné výkřiky zněli z chodby ještě dobrou minutu. Třpytivé jeskyně měli dokonalou akustiku…
A tak skončil den první. Aria usínala s blaženým úsměvem na rtech svírajíc přitom svůj meč, Helluin před usnutím uvažovala jestli se může vlkodlak samovznítit, Amelie si nechala zdát o čemsi čemu může rozumět jen čaroděj, Antrax zdrceně objímal svou kachničku a smrkal do prostěradla a sedm spanilých dcer Gimliho přemlouvalo tatínka, ať jim dovolí vstoupit do kláštera. Jen Tragéd nespal a prohlížel si nádherné skvosty Třpytivých jeskyní. Místo to bylo skutečně krásné a on byl kdesi ve skrytu duše romantik. Když si tak prohlížel výjevy z poslední války o Prsten a díval se na umně zpracované kresby vojáků Saurona v srdci mu rostla touha mít tu moc se svému krutému otci postavit… (helemese…neparoduji já omylem i Hvězdný války?;))
Ale o tomhle jeho „malém“ tajemství původu se nikdo nesmí nikdy dozvědět. On se rozhodl být člověkem. Dobrým člověkem i když nosil černou barvu ve znaku stejně jako jeho otec…
18.část SVATBA
„Chytili jsme ji, když se pokoušela utéct z jeskyní velectěný...“ pravil udýchaně jeden z tuctu trpaslíku a poklonil se Gimlimu skoro až k zemi, což ovšem u trpaslíků není až takový problém... Mezi hloučkem vojáků v zářivých zbrojích napůl stála a napůl se zuřivě kývala Aria spoutaná tolika řetězy, až připomínala vánoční stromeček kata Mydláře. Andúril nesl jeden z trpaslíků, protože princezna celou cestu ke Gimlimu vyhrožovala, že ho dovede klidně ovládat i pusou, když jí ruce spoutali. A žádný z trpaslíků se neodvážil nevěřit jí...
„Já jsem, ale zakázal, aby odtud odešli...“ plačtivě fňukl Gimli a nechápavě se naklonil na trůnu směrem k vězenkyni „nesmíš odtud...“
„Ale Sauron je opět v plné síle a já se mu musím postavit“ odsekla vzpurně Aria.
„Frodův syn si musí vzít mou dceru...“ najednou se Gimli zatvářil přihlouple „víš co bylo dřív? Slepice nebo vejce?“
„Je to důležité, abych odešla...“
„Já myslím, že slepice...“ odtušil Gimli a zeširoka se usmál „už jsem ti říkal, že se má dcera bude vdávat? Počkat...“dlouze se zamyslel „stráže proč je vlastně naše vzácná návštěva spoutaná?“
„Chtěla utéct z jeskyní, pane“ vysvětlil opětovně jeden z trpaslíků a zatvářil se netrpělivě.
„To jsem, ale zakázal...“ Gimli moudře přikývl „a myslím, že slepice byla první, protože bez ní by nemohlo být to vejce...ale možná, že ta slepice vůbec nebyla slepice, ale helmut...“
„Myslím, že už to chápu“ povzdechla si Aria „odtud se utéct vážně nedá...“ po několika hodinách, kdy Gimli rozjímal nad tím jestli helmuti snáší vejce byla skutečně propuštěna zpět ke svým přátelům.
Antrax stál před vysokým zrcadlem v bílých šatech se spoustou krajek a volánků, v očích měl slzy. Arie ho bylo protentokrát upřímně líto, poplácala ho po rameni, až hlavou narazil do rámu zrcadla a rozplakal se doopravdy: „Já vím, že to nemáš snadný Antraxi, ale kvůli svatbě nemusíš plakat...“
„Já nebrečím kvůli svatbě“ zakvílel mladík a zamnul si zarudlé čelo „jenže já nemám žádnej závoj... a Helluin říká, že dostanu záclonu... já nechci záclonu...“
„Hrmf“ Aria couvla od Antraxe jakoby to bylo cosi nechutného a ne relativně sličný elfobit a okatě si otřela ruku o kalhoty. V tu chvíli do pokoje vletěl Tragéd s dvojicí střevíčků na vysokých jehlových podpatcích (samozřejmě je držel v ruce a neměl je na nohách vy vtipálci) :„To máš místo toho závoje...a neřvi nebo si rozmažeš mejkap...“
„Mejkap?“
„Ano Ario mejkap“ povzdechl si Tragéd „zatímco si se snažila najít únikovou cestu, tak tady Antrax si usmyslil, že bez mejkapu se neožení. A jestli má ta svatba proběhnout za západu slunce...“
„Udělal se mi pupínek na bradě“ začal vysvětlovat Antrax zatímco si nadšeně prohlížel střevíčky posázené drobounkými perličkami „a meditace na něj nepomáhala, jak tvrdila Helluin...“
„Já ti říkala, že si z tebe dělá šoufky...“ jako odnikud se vynořila Amelie a okamžitě se obrátila k Tragédovi „tak kněze už máme zajištěnýho a svatební síň taky...“
„Vidím, že jste se tu obešli i beze mě...“ odfrkla si Aria.
„To ty jsi prohlásila, že s tím nic nechceš mít“ připomněla jí Amelie „a když mě omluvíte musím jít najít Helluin než sežere i třetí svatební dort...“
Svatba se opravdu kvapem blížila, celý den ubíhal v horečných přípravách, do kterých se nakonec zapojila i Aria, ač značně nerada. Jediná Helluin skončila s nafouklým břichem neschopná dalšího pohybu a tím i dalších příprav už krátce po poledni. Od té doby s ní nic nebylo...
Konečně nastala hodina H. Antrax se oproti svému přesvědčení začal dokonce i těšit. Jen ze svatební noci měl obrovskou a nefalšovanou hrůzu, protože mu nikdo nechtěl říct, co se při ní má odehrávat. Jenom Helluin se zdála být ochotná něco málo prozradit, ale Aria jí to zatrhla dřív než otevřela tlamu se slovy, že Antraxovi už nakukala blbostí na jeden den dost...
Celá síň se naplnila kupou trpaslíků v nejskvostnějších zbrojích. Maminky (a manželky Gimliho) se poznali podle dojatých tváří, ale jinak byly díky hustým vousům k nerozeznání od pánů trpaslíků. Vzduchem se linula vůně nejrůznějších pokrmů a všude vládla příjemná atmosféra. Jen nevěstu zatím nikdo kromě jejích sester a Amelie neviděl. Čarodějka samotná, ale neměla ani tušení, která z trpaslic to vlastně je, protože kromě poněkud strohé kroužkové zbroje z nejušlechtilejší ocele a poměrně vysokých bot (na trpaslíka) měla závoj. Amelie se však osobně domnívala, že jde o nejmladší z trpaslic, protože jí zpod něj nevyčuhovaly žádné vousy...
„Tádadadaá tadádadá...“ varhany se rozezněli svatebním pochodem a před stařičkého a notně sešlého trpasličího kněze se zakalenýma poloslepýma očima předstoupil mladý (ne)šťastný pár.
„Ehm echmrgh“ trpaslík si odkašlal. Hlas měl rozvrzaný jako pružiny v matraci Don Juana nebo Jamese Bonda „sešli jsme se zde abychom před zraky všech spojili v posvátný svazek manželský zde přítomného Antraxe syna Froda a...“ zamžoural na papírek, kde měl obě jména napsaná, ale nemohl ho přečíst. Jelikož naštěstí v mládí dělal herce v divadle pro malé trpaslíčky naučil se slušně improvizovat a tak svou schopnost v byť poněkud menší míře využil i tentokrát „tedy...Antraxe a zde přítomnou dceru Gimliho, slunce našeho jasného...ehm...“opět se zarazil, protože si vzpomněl na prášky proti cukrovce, které si měl už dávno vzít „prohlašuji vás za manžele, vyměňte si prstýnky...doktor mě nepochválí...“zamumlal ještě a otočil se k odchodu...
„Neměl byste se zeptat, jestli ho chci za manžela?“ osopila se trpaslice na kněze, ale ten jen pokrčil rameny: „Proč by sis ho jinak brala, kdybys ho nechtěla?“
„Ale ty se máš zeptat“ přidal se Antrax...
V tom se ozval z hlediště Gimli: „To byla, ale nádherná svatba...moc se mi líbila...a teď bude hostina, že?“ obrátil se na jednu z manželek, která celá uplakaná přikývla..
Diváci se začali kvapem rozcházet a zanechali rozčarovaného Antraxe s pocitem, že si tu svatbu vůbec neužil, ale na druhou stranu mu alespoň sluší ten prstýnek...a šaty, samozřejmě...
Za chvíli v síni nikdo kromě Antraxovi nové manželky a bandy termoskonošů nebyl.
„Tak abychom vyrazili na cestu, ne?“ trpaslice si strhla závoj. Všichni na ní užasle vytřeštili oči, protože zjistili, že se nedívají na ani jednu z Gimliho dcer, ale na kováře Hogara, který se o ně měl starat...
„Cože?“ vydechlo několik hlasů najednou...
„To byl můj nápad...“ na scéně se objevila přece jen jedna z trpaslic. Byla to čtvrtá dcera Gimliho a jmenovala se Tetra. Vyšla zpoza závěsu, kde se ukrývala a objala krátkovousého Hogara (sama měla nádherný knír) „já jediná nejspíš chápu jak moc je vaše poslání důležité soudruzi... soudruh Sauron je prevít a nemakačenko a jestli jste odsud měli odejít museli jste tady soudruha Antraxe oženit, ovšem... takové oběti nejsem já ani moje sestry schopny, ale můj přítel soudruh Hogar chtěl vždy procestovat svět...“
„A tak jste zabili dvě mouchy jednou ranou“ pochopila Amelie a široce se usmála. Zato Antrax nechápal nic: „On je mi nevěrnej ještě dřív než jsem si ho vzal...“
„Mlč Antraxi...“ okřikla Aria elfobita, aby mohl také něco říct Hogar: „Ano, ale já jsem odtud nemohl odejít, protože jsem nejlepší kovář a Gimli by mě nepustil...“
„Musíte opustit okamžitě Třpytivé jeskyně dokud si všichni myslí, že se Antrax oženil se mnou...“doplnila Tetra „ale pospěšte si...Mona nebo Penta to určitě otci prozradí sotva čichnou k vodce...“
A tak do Společenstva Termosky přibyl i trpaslík. Družina se opět vydala na cestu a ještě dlouho mávala Tetře, jejíž vlasy v svitu zapadajícího slunce rudě zářili. Byla to dobrá soudružka...
Pravda... Helluin nemávala, protože ležela přehozená přes Tragédova koně jako pytel brambor a fňukala, že jí bolí bříško...
19.část KULTURNÍ VSUVKA Z TEMNÉ ZEMĚ
Minas Mithril (Šedé město) v jihozápadních državách Mordoru
V téže době, kdy Termoskonoši míří do Fangornu
Minas Mithril bylo nejmladší město v celém Mordoru. Vyrostlo na usilovné práci Helmutů pracujících pod biči Sauronovi pravé ruky – Taranis. Nikdo, snad ani samotný Sauron, nevěděl, odkud vlastně přišla a co je zač. Mezi šiky helmutů však kolovaly zvěsti, že kdysi dávno bývala elfskou princeznou z dalekých severských zemí, ale vlastní rasa ji odvrhla a tak se přidala k temnému pánu, aby se svému národu mohla jednoho dne pomstít. Jiní ovšem tvrdili, že si ji přivedl sám Sauron ze své cesty mezi Nejmocnější na dalekém východě. Taranis sama nepotvrdila zvědavcům ani jednu verzi, přestože o nich dobře věděla. Tvářila se jakoby se jí vlastně vůbec netýkaly.
Taranis postávala až na samém okraji vysoké štíhlé věže zakončené rovnou střechou a rozhlížela se do skalnatých dálek kolem sebe. Sauron se svou helmutí a skřetí družinou byl na cestě do Minas Mithril také, ale měl dorazit až za několik nocí, do té doby celé město patřilo jen Taranis.
„Má paní...“ za zády Taranis se objevil jeden z helmutů, uslintané tučné stvoření s plochou tlamkou plnou křivých zažloutlých zubů naskládaných za sebou v několika řadách. Větší protiklad proti krásné štíhlé ženě dlouhých téměř bílých vlasů a zamyšlených stříbřitých očí snad ani být nemohl.
„Hradby jsou už dokončené?“ Taranis se na helmuta ani neohlédla.
„Ano paní“ uslintlo stvoření a popošlo kousek blíž k okraji věže „je odtud daleko vidět...“
„Mnohem dál než myslíš...“
„Vidíte odtud i Temného pána?“ zeptal se helmut zvědavě a upřel oči směrem, kde tušil Saurona i s jeho družinou, ale neviděl vůbec nic krom Mordorských hor.
„Ne“ odtušila Taranis ledově „vidím jen ty kteří mi slouží...“
„A na co se díváte teď paní?“
„Teď sleduji cestu těch, kteří nesou Termosku...“
Helmut sebou při pouhém zaslechnutí slova Termoska vyděšeně škubl: „Ale ti vám přece neslouží paní...“
„Jeden ano a to my stačí....“ Taranis se doširoka usmála až jí ve stříbřitých očích zahořela zlá světélka...
20.část FANGORN
Byli na cestě z jeskyní sotva den, když se stala mimořádně tragická událost, která se všech citelně dotkla. Především pak ale Antraxe, kterého se týkala nejvíc. Ztratil totiž své zrcátko. Jediné zrcátko, které sebou měl! Teď se nemohl ani upravit, kdyby ho rozcuchal vítr nebo, nedej bože, se mu rozmazala rtěnka. Na druhou stranu takové utrpení ho mnohem více stmelilo s jeho manželem Hogarem, jež jediný měl dost trpělivosti (nezapomínejme, že strávil podstatnou část života vedle Gimliho) neustále ho ujišťovat, že vypadá stejně dobře, jako když se vzali. Objektivní skutečností zůstává, že Hogar nebyl Mirek Dušín, aby vždy mluvil pravdu...
Byli na cestě třetí poklidný den, když se na horizontu objevila hradba mocného prastarého lesa. Fangorn už byl na dohled. Čím víc se k lesu entů a elfů blížili, tím víc se Aria těšila. Už jako malá si velmi přála zmlátit nějakého elfa, ale Aragorn ji odmítal k jakémukoli poslovi z Fangornu pustit, neboť měl určité pochybnosti o elfské nesmrtelnosti. Zato Tragéd se s každým krokem tvářil více a více tragičtěji. Elfové mnohé věděli i o těch nejskrytějších tajemstvích a to se mu ani v nejmenším nezamlouvalo. Bylo mnoho věcí o nichž se žádný z termoskonošů nikdy nesměl dozvědět...
„Legolas má myslím syna“ prohlásila zničehonic Amelie do zahloubaného ticha.
„Doufám, že jako elfa se ho nedotkla skleróza a já si ho nebudu muset vzít“ podotkla s úsměvem Aria pozorující Hogara s Antraxem vezoucí se společně na Tragédově černé kobyle. Koníkovi už před několika dny uvázali za ocas množství harašících plíšků a na zadek mu napsali křídou velkým roztřeseným písmem NOVOMANŽELÉ.
„To si nemyslím, Legolase znám ze společných cest s Gandalfem, ale o tom jeho klukovi se povídají dost podivné zvěsti...“ připustila neochotně Amelie.
„A?“ to zaujalo i zachmuřeného Tragéda.
„Jen by nás nemělo překvapit, jestli bude problém pro náš podnik nějakého elfa sehnat. Koneckonců je to jediný syn Legolase...“
„To je Antrax taky...“
„Frodo o jeho účasti nic neví“ připomněla Amelie „a ty jsi sice taky jedináček, ale tebe se doma rádi zbavili.“ Aniž to věděla, byla to poznámka mnohem, opakuji mnohem, pravdivější než vůbec myslela.
„V případě potřeby ho svážeme a uneseme...“ rozhodla Aria a začala se těšit ještě víc.
Slunce už zapadlo, když dorazili na začátek Fangornu a spatřili hned u prvního stromu rozcestník mířící do tří stran. Helluin, která ve tmě viděla nejlépe ho se zájmem přečetla: „Do Elfských síní musíme po červený, do Entí kolébky po zelený a Do Prdele po hnědý...“
„Do čehože?“ Amelie nedůvěřivě rozzářila v dlani světelnou kouli a také se nahnula k rozcestníku. U hnědé barvy skutečně stálo Do Prdele, ale slovo Prdel tam kdosi dopsal až dodatečně když původní text přečmáral „tohle teda neni moc elfský co říkáte?“
„Tak to tam nejspíš dopsalo nějaký elfátko“ mávla rukou Aria „my stejně musíme do elfských síní a to znamená po červený. Helluin veď nás...“ k tomu, aby vlkodlačici takový úkol svěřila ji nevedla důvěra, ale prostý fakt, že jakmile Amelie rozžehla plameny začaly si větve nad jejich hlavami něco tiše šepotat a zvuk to vůbec přátelský nebyl...
Vykročili do temnoty hvozdu a rychle se do ní nořili. Slepě následovaly Helluin a tápaly mezi stromy. Co chvíli do sebe vráželi a větve je škrábaly do tváří.
„Hogare...přestaň mi sahat na zadek“ sykla rozhořčeně čarodějka, když jí už po bůhví kolikátý trpaslík upadl přímo na sedací část těla určenou k osahávání jen pro výjimečné přátele.
„To já nedělám schválně...“ ošil se kovář „když já vždycky zakopnu a jak padam tak se mi obličej zaboří pokaždý zrovna do tebe...“
„Tak padej na Antraxe“ poradila mu Aria pochechtávající se zepředu, držela se rovnou za Helluin prodírající se podrostem bez větších obtíží. Najednou se, ale prudce zastavila až o ní Aria zakopla a přistála na zemi těsně před širokou strží: „Pozor!!!“
„No...asi jsme šli po třetí cestě...“ prohlásila po chvíli Helluin zatímco celá družina (kromě Antraxe) nahlížela do hloubky skalní propasti a s bázní si představovali jak málo chybělo aby do ní všichni spadli. Tragéd v tom šoku pevně svíral Ariu za ramena a nikdo netušil jestli je to kvůli tomu, aby princezna nemohla vykuchat vlkodlačici co je sem zavedla nebo kvůli tomu, že byl v šoku...
„Měla jsi jít po červené...“ vztekala se Aria a metala po vlčici zlé pohledy.
„Ale my vlkodlaci jsme tak trochu barvoslepí“ bránila se Helluin.
„A to jsi to nemohla říct?“
„Nikdo jste se neptal....“
Aria už se chystala říct něco dalšího, ale přerušil ji neznámý hlas: „C-c-c snad všichni žijete, ne? Nemá cenu něco vyčítat vlkodlakům, protože jsou co? Jsou všichni ještě pitomější než sklenička vody...“
„Díky že ses mě zastal...“ Helluin s upřímnou vděčností vyplázla jazyk a začala slintat.
Amelie i přes nesouhlas stromů okamžitě vyčarovala plamennou kouli, aby si mohli neznámého prohlédnout. Byl to zajisté elf, ale...byl...jiný.
„Ty musíš být Legolasův syn, že ano?“ odhadla čarodějka okamžitě, protože v životě tak podivného elfa ještě nespatřila. Jistě byla to tvář sličného lidu, ale...
„Ano máš pravdu jsem syn Legolase a jmenuji se Merkurlas...“ odtušil mladík a prapodivně se usmál...
21. část MERKURLAS
Merkurlas moc rád sám sebe považoval za jediného elfa, který kdy nějak vyčníval. Právem. Legolas už dávno vzdal pokusy svého syna zkulturnit a raději ho nechával celý den povalovat po lese a mezi enty. Vše si naštěstí bohatě vykompenzoval na svém synovci Disneylasovi, který byl pohádkovým elfem v pravém slova smyslu. Rád a dobře maloval, líbezně zpíval a božsky dokázal stříhat ušima…
"Takže ty jsi čarodějka?" Merkurlas pomalu vedl setmělým lesem skupinu Termoskonošů do elfských síní a motal se kolem Amelie. Natáčel si přitom nepřítomně na palec pramínek červenozelených vlasů s bleděmodrými proužky ladících mu ke skelným zasněným očím. V obočí, uších i v nose měl nabodáno nespočet náušnic a působil díky tomu dokonale neelfsky. A k tomu všemu byl oblečen jen do řídké kroužkové košile, nízkých orvaných kalhot a zbytečně velkých těžkých bot s ocelovými kolečky na patách.
"Prosvítají ti trenýrky…" usoudila poněkud konsternovaná Amelie a raději si elfa dál neprohlížela. Jenže Merkurlas nebyl z těch co by se nechali tak snadno odbýt: "Myslíš, že bych se taky mohl stát někdy čarodějem?"
"Ne…"
"Ale kdybych byl tvůj učedník, tak…"
"NE!"
"Hele Merkurlasi…nechceš se třeba taky bavit chvíli se mnou?" vložila se rozhovoru Aria, koneckonců to ona vedla celou skupinu…
"Hmmm….co chceš vědět?" Merkurlas se otráveně zatahal za jeden z mnoha kroužků, co jich měl v uchu a věnoval Arie znuděný pohled… Princezna nespokojeně nakrčila obočí. Vlastně nic nechtěla, ale nebyla zvyklá, aby si jí nikdo nevšímal. Tohle od toho elfa vážně nebylo moc hezké...
Do elfských síní dorazili v nejhlubší půlnoci, ale na rozlehlé mýtině lemované bílými stromy, které sloužili krátkozrakým elfům jako orientační body, bylo světlo jako ve dne. V kovových vysokých koších plály mohutné vatry a ohnivé jazyky šlehaly vysoko k obloze narudlé jejich září. Elfové seděli kolem na umně opracovaných lavičkách a tiše zpívali písně o zapomenuté slávě a velkých činech svých otců.
"To co zbylo ze starých elfů jsou jen trosky" prohlásil Merkurlas jakmile byla síň na dohled. "skoro všichni elfové odpluli do zemí za mořem jako tady Antraxův fotřík, zůstali tu jen ti, co odplout nemohli nebo nechtěli jako můj otec. Konečně dostal šanci někomu vládnout a tak si nemohl pomoci" pokrčil rameny a mrknul na Amelii. Čarodějka to okázale ignorovala.
"Takže tu zůstali jenom mrzáci?" nic nemohlo Ariu tak zklamat. Její sen o zmlácení celé legie elfů se rázem rozplynul. Mlátit mrzáky není zrovna dvakrát velká švanda....
"No...a pak taky dementi..." připustil opatrně Merkurlas, ale to už vešli do Síní a on okamžitě ztichl.
"Kdo to je? Koho jsi to přivedl?" jako odnikud se před skupinkou vynořil světlovlasý štíhlý elf ve stříbřité zbroji s malou tmavě vyleptanou pumou na prsou. Nebyl to nikdy jiný než odvážný Legolas, pán Fangornských elfů...
"Buď zdráv Legolasi..."Aria se hluboce poklonila téměř k zemi a ostatní termoskonoši samozřejmě také. Třeba Hogar se dokonce dotkl čelem země, což ale při jeho výšce zase až takovej problém koneckonců nebyl. Jediný Merkurlas se nenamáhal ohnout záda ani v nejmenším...
"Aria?" Legolasovi se rozšířili oči poznáním "Antrax! O ty kluku zlatej, vždyť já tě viděl naposledy, když jsi ještě chodil na nočníček..."
"Hmmmm" Antrax neodpověděl...cítil se ztrapněn....
"A vy jste kdo?" Legolas se teď obrátil na Tragéda, Hogara a Helluin, kteří se mu vzápětí představili. Elf to skousl mlčky, ale jakmile skončili opět mu zazářili oči :"A já vám nyní musím představit svého budoucího nástupce..."
"Už jsme měli tu čest seznámit se s Merkurlasem..."
"Já nemyslím jeho" odsekl Legolas "ale Disneylase...to on vás bude doprovázet na vaší pouti za Mordor, protože je ve Středozemi jediný elf, který je schopen naší fešáckou rasu ještě reprezentovat." Když uviděl udivený výraz skupinky ještě pokračoval "o vašem poslání vím samozřejmě od Aragorna. Poslal mi SMSku...."
"Aha..."odtušila Aria zachmuřeně...
"Jo tak....Merkurlas musí zůstat doma..." Amelie si s úlevou oddechla...
"Otče" vyprskl Merkurlas "o tomhle si musíme ještě promluvit..."
"Námitky přijímám až v pondělí ráno...."
"Jsme elfové...nemáme kalendář rozdělený na dny..." namítl Merkurlas, ale Legolas se tak snadno odbýt nenechal: "Tak si s tebou promluvím zítra...asi...koneckonců teď musíme naše hosty uvítat...Víte vůbec, že nejste jediná delegace, která se tu teď v poslední době zastavila?"
22.část Nečekaná návštěva
Kolem vysoké hranice hořícího dřeva se v narudlém pološeru zmítala masa těl tančících elfů. Jelikož většina z nich byla chromá nebo jinak tělesně pochroumaná připomínali víc než elfy návštěvníky technoparty pod proudem 15 000 voltů. Bez ladu a skladu poskakovali po zbývajících končetinách, ale evidentně měli dobrou náladu.
Zbytek elfů, který nenašel zalíbení v pohybu, utvořil hlouček kolem Antraxe a nadšeně poslouchal elfobita chvástajícího se svými hrdinskými činy, z nichž nebyl pravdivý ani jeden. Když mu došla fantazie, začal vyprávět vtipy a setkal se s ještě větším nadšením. Faktem, však je, že většina elfů (zvlášť těch s nejnižším inteligenčním kvocientem) se smála pořád…
Zbytek termoskonošů se tak dobře nebavil. Hogar žárlivě pozoroval rozesmátého Antraxe a neustále si mumlal pod vousy, že ta svatba stejně byla jenom podvrh. Helluin se přežrala helmutích uzenek a tak se ztrápeně odšourala do elfích ložnic a odmítala s kýmkoli komunikovat, neboť se bála, že kdyby otevřela tlamu večeře by jí utekla ven. Tragéd se nechtěl takového veselí účastnit poté co ho jedna slintající elfka s nepřítomným dětským výrazem vytrvale pusinkovala na špičku nosu. Ztratil se do tmy Fangornu neznámo kam. Stejně si toho krom Antraxe nikdo nevšiml…
Amelie se držela jako klíště Legolase. Jedině tak se mohla vyhnout nežádoucí společnosti Merkurlase, který se držel od otce v dostatečné vzdálenosti a omezil se jen na její pozorování. Listovala s ním v mapách Středozemě a snažila se ignorovat Disneylase malujícího po okrajích velmi cenných starodávných svitků karikatury veselého myšáka. Podle čarodějky vypadal jako by mu někdo přejel hlavu parním válcem, nebo tomu aspoň nasvědčovali „roztomilé“ vyvalené oči postavičky…(ehm…pokud jde o Disneylase tak ten vypadal taky dost vyvaleně).
A Aria? Aria byla šťastná, protože se konečně dostala do dobře zařízené zbrojnice. Mazlila se s meči, sekyrami i palcáty, radostně zkoušela všechna brnění, co jí přišla pod ruku. Dokonce si v tu chvíli ani nevzpomněla na zklamání, že termosku nesmí nést ona a zatím nedostala šanci nikoho vykuchat. Ale to se mělo co nevidět změnit...
Z klubka tanečníků se ozval poděšený výkřik, ale nikdo mu nevěnoval včas pozornost. Až když se rozječeli i ostatní elfové konečně si i termoskonoši uvědomili, že v elfských síních není cosi v pořádku. Do narudlého světla vysoké fatry šlehající k nebesům se vynořili postavy dvou vysokých jezdců oděných do matně černé těžké plátové zbroje. Koně na nichž seděli by si svou mohutností a divokostí nezadali ani s menšími slony, v očích se jim odrážela červená záře plamenů a od huby kapali zpěněné sliny. To však nebylo nic proti jejich jezdcům. Díky přilbicím jim nebylo vidět do tváře, ale Antrax si i tak byl jistý, že budou strašlivé a kruté (tentokrát bychom neměli brát na lehkou váhu ani mínění takového zbabělce jakým je náš elfobit).
„Utíkejte jsou ozbrojení...“ Hogar už sahal po své dvoubřité bitevní sekeře a měl pravdu. Jezdcům se v rukou blyštěli dlouhé meče zdobené mordorskými runami...
„Mami...“ Antrax zoufale zaječel a vyskočil na nohy, měl je jako z želatiny.
Jezdci do tábora však nepřijeli sami, jako vlna se za nimi objevila smečka krvežíznivých helmutů. Nejstatnější z nich hladově zaryčel: „Bojujme za své příbuzné, kteří se ocitli na rožních našich nepřátel!“ a pustil se do boje. Oháněl se přitom dlouhým srpem. „Za helmutí jitrnice...“
Kdyby se v tu chvíli v táboře neobjevila Aria dopadlo by to s elfy špatně. Jako pravá dcera krále Gondoru se vrhla s Andúrilem do bitvy bez známek strachu. Pod jejím mečem padali helmuti k zemi jako... no jako dobytek na porážce (ale zkuste tohle říct helmutům!).
A nebyla to jen Aria, kdo bojoval. Na nejvyšším stromě seděl hrdinný Legolas se svým lukem, Hogar se také oháněl, co mohl a ačkoli sám měl zlomený nos dával helmutům co proto. Dokonce i Antrax odváděl nevědomky skvělou práci, když pobíhal po bojišti a ječel tak, že se po něm helmuti otáčeli a zapomínali se bránit. Amelie se pokusila srazit jednoho z jezdců z koně pomocí velké ohnivé koule, ale dřív než mohla zamířit vrhlo se na ní několik uslintaných křivonohých bestií a málem ji srazili k zemi, když se jich zbavila jezdci už byli pryč. Zamyšleně sledovala tmu, ve které zmizeli, když tu se na ní s hrozným rykem vrhl dobře vykrmený helmut, věděla, že čarovat už nestihne a už už vytahovala krátký meč, když se jako odnikud zjevil Merkurlas ozbrojený halapartnou a helmuta zabil. Se spokojeným úsměvem se otočil k čarodějce: „Za tohle bych si zasloužil polibek, ne?“
„Tak zavři oči...“ mrkla Amelie. Elf poslechl a v příštím okamžiku se s blaženým úsměvem sesunul k zemi, když ho čarodějka vzala na plocho mečem. Ke své vlastní smůle si na to když se probral nevzpomínal...
Ačkoli se zdála bitva dlouhá, skončila stejně rychle, jako začala. Několik helmutů uteklo do temnoty lesa, ale většina jich byla zabita a teď se válela v trávě zbrocené krví. Krom nich padlo i několik elfů a mnoho jich bylo zraněno. Z termoskonošů byl nejvážněji zraněn Hogar se svým zlomeným nosem, ale zarputilý trpaslík nechtěl ani slyšet, že by se nechal ošetřit. Ariu trochu zklamalo, že boj proběhl tak rychle, ale byla vděčná i za takové malé povyražení...
Antrax byl v naprostém šoku. Odřel si kolena, když zakopl o jednoho z mrtvých elfů a ušpinil si zelenou vestičku. V očích mu teď stáli slzy a nebýt Hogara, který ho utěšoval, byl by brečel doopravdy. Krev přece z oblečení tak špatně pouští!
„Museli jít po termosce“ tiše prohodila Aria, když se termoskonoši sešli v kruhu kolem malého ohniště ve své elfí ložnici (čti = leželi pod širákem). Od elfů k nim doléhali žalozpěvy a pláč, v elfích síních vládl smutek.
„Nebo po nás“ Helluin objímala termosku nedbale zabalenou ve špinavém kusu hadru a vypadala, že se jen těžko smiřuje s představou, že by ji dala z rukou...tedy tlapek...
„Ti jezdci byli poslední dva Sauronovi nazgûlové, prstenové přízraky...“ prohlásil jistě Hogar „Sauron už ví o našich záměrech, nechovali jsme se dost opatrně...ale no tak Antraxi, neplač...“
„Ale když-když mi ani nejsme ještě všichni“ popotáhl Antrax „Legolas říkal, že ti hobiti co tu byli před námi odešli včera, takže jsme se minuli a teď je budeme hledat a mezitím nás sežerou helmuti...“
„Neslyšels Hogara? Nemáš řvát...“ Aria do Antraxe šťouchla až mu vyrazila dech a elfobit opravdu brečet přestal (no ono s vyraženým dechem ani moc dobře brečet nelze)
„Nás nedostanou“ Tragéd promluvil s nezvykle vážnou tváří „najdeme ty hobity a pak už nám nic nebrání vydat se na východ do zemí za Mordorem. Půjdeme tajnými stezkami a nic takového se nám už nestane...“
„Jsi si možná až moc jistej pane Black“ zavrčela Helluin a změřila si Tragéda nepřátelským pohledem „a nebo nám chceš říct, že znáš tajné stezky i v Mordoru???“
Jenže Helluin jako obvykle nikdo neposlouchal. Ačkoli Tragéd při té poznámce sotva znatelně zbledl, nezareagoval na ni on ani nikdo jiný. To, že se vlkodlačice navážela do Tragéda už bylo přece jen na denním pořádku...
„Měli bychom jít spát“ rozhodla nakonec Amelie. Tento návrh byl všemi přijat, ale Antrax nemohl ještě dlouho usnout. Nebyl tak hloupý, jak vypadala, i když k tomu měl blízko, a napadlo ho strašlivé podezření. Možná měli v táboře Sauronova špeha... Ale koho?
Nakonec, ale usnul i Antrax a propadl se do temných neklidných snů...
Dvojice nazgûlu čekala nedaleko Fangornu v sedle svých hřebců. Koně neklidně pohazovali hlavami a frkali, blížilo se polehounku ráno a jim se nelíbila představa svítání tak blízko elfského lesa, chtěli běžet pryč. Daleko odtud...
Jeden z jezdců byl patrně téhož názoru a vrtěl se v sedle sem a tam. Teď bez helmy už tak strašlivě narozdíl od druhého jezdce nevypadal.
„Možná nepřijde“ roztržitý přízrak se obrátil ke svému společníkovi.
„Ale přijde. Má s hlášením už několikadenní zpoždění, tahle potyčka byla jen připomenutí...“ odpověděl ledově chladně nazgûl. Modré oči upíral k lesu a ani jednou nezamrkal.
„Není to zrovna nejspolehlivější špeh...“
„Je to miláček Taranis i Saurona, tak nepochybuj...“
„Hmmm“ nazgûl vypadal, že by se rád na něco zeptal, ale raději to neudělal. Pud sebezáchovy byl silnější.
„Už jde...“ prohlásil najednou přízrak „teď dostaneme čerstvé informace...“
A dostali. Špeh nastrčený temným pánem mezi termoskonoše předal své hlášení do detailu přesně. A než se kdokoli jiný z termoskonošů probudil byl už zpět v táboře a předstíral spánek...
23.kapitola PŮJDE DYSNEYLAS A ŠMITEC!
„Ne, ne a ne“ Legolas přecházel sem a tam po své síni a koukal se všude kolem jen ne na svého syna Merkurlase opřeného ledabyle o strom „myslím, že o tom se nebudeme víc bavit. Termoskonoše za náš lid bude doprovázet Disneylas a hotovo.“
„A co kdyby nechtěl jít?“ oponoval Merkurlas. Měl dosti mrzutou náladu, protože ho bolela hlava a on nevěděl proč. Vždyť si k snídani dal muchomůrek jen trochu...
„Disneylas má smysl pro povinnost na rozdíl od tebe.“
„Já, že nemám smysl pro povinnost?“ vybuchl Merkurlas „to já se tady starám o celej tenhle blázinec. Ty se tu jen naparuješ a vypadáš přitom jako, jako...Antrax“ vypadlo z něj ačkoli měl v úmyslu říct původně kohout a nikoli Antrax. Ale přišlo mu to na jazyk tak nějak samo. „Kdybych se nesnažil ty senilní a debilní elfy aspoň trochu organizovat pošli by ti hlady. Chováš je tu jak pokusný morčata...“
„Klidni se Merkurlasi, takhle se mnou mluvit nebudeš! Jsem tvůj otec...“
„Zřekl ses mě tím, že místo mě posíláš reprezentovat elfský lid nejdementnějšího hňupa co tu je!“
„Mlč už!“ vyštěkl Legolas stroze „když už jsme k sobě tak upřímní uvědomuješ si vůbec, jak jsi příšerný syn? Už odmala si pořád něco propichuješ a vypadáš jako reklama na železářství. A ty tvoje příšerný vlasy? Škoda slov...“
„Soudit někoho podle zevnějšku je krajně neelfské...“ připomenul jízlivě Merkurlas, ale Legolas pokračoval: „Neustále podstrkuješ ostatním elfům muchomůrky, lysohlávky, vývary z rulíku a já nevím jaký ještě svinstva a sám to konzumuješ v neomezeným množství. Vždyť ty už seš na to všechno dokonce imunní! Kdyby si do sebe nacpal metrák arsenu ani se ti neudělá špatně. Nejsi sterilní!“
„Cože nejsem?“ Merkurlas se zhrozil. To by mu tak ještě scházelo, být sterilní...sice nevěděl co to znamená, ale nelíbil se mu ten výraz.
„Tím chci říct, že jsi toxickej“ vysvětlil Legolas mírněji „za tmy svítíš...“
„Tak už jsem se ale narodil“ bránil se Merkurlas zuřivě „a vůbec. Odbíháš od našeho původního tématu. Od Termosky!“
Legolas zoufale zavyl až ze stromů nad jeho hlavou odletělo poděšeně několik SMSek :„Né“
„Jsem přece tvůj synáček!“
„No dobře...“ Legolas si hluboce povzdechl „budeš náhradník. Jestli Disneylas odmítne, smíš jít místo něj. Ale jen pokud odmítne, jasný!“
„Jasnější to ani být nemůže“ Merkurlas vycenil zuby v nic dobrého nevěstícím šklebu.
„Ty ho, ale nesmíš ovlivňovat“ Legolas se přísně obrátil k synovi, ale ten už tam nestál „Merkurlasi?“ elf připomínající svými vlasy papouška se už, ale neozval. Zmizel.
„Proč já jenom neodjel za moře s ostatními“ Legolas si útrpně povzdychl a začal uvažovat, že je nejvyšší čas to napravit...
Disneylas spával dlouho a hluboce. Zdávali se mu sny o roztomilých okatých zvířátcích, které během dne kreslil a vymýšlel o nich veselé historky, kterým se smáli všichni elfové kromě Merkurlase. Disneylas měl vůbec často dojem, že ho Legolasův syn nemá moc v lásce a nechápal proč. Proto ho tak moc překvapilo, když se vzbudil a uviděl nad sebou právě Merkurlase.
„Ahoj Disney“ zakřenil se elf poťouchle „chceš si se mnou hrát...“
„Já si rád hraju“ přikývl bezelstně Disneylas a široce se usmál.
„Ale tohle je hra jen pro hodně odvážné“
„Já jsem odvážný. Zítra odejdu s Termoskonoši pátrat po hobitech. Řekla mi to Aria...“
„Jo to určitě...“ ucedil Merkurlas ale stále se přitom falešně usmíval „vidíš tam tu svíčičku?“ ukázal na mihotavé světýlko mezi stromy. Rozespalý elf přikývl „Tak takových světýlek je po lese celá řada a ta tě dovedou k pokladu...“
Disneylas nadšeně zapištěl, vyskočil na vratké nožky a rozběhl se za svíčičkami a nechal spokojeně se šklebícího Merkurlase o samotě. Nezůstal tak však dlouho. Musel si jít zabalit své věci. Nechtěl tu zbytečně nechávat žádnou muchomůrku ani lysohlávku co tak pracně usušil. Cesta za Mordor bude dlouhá a nevěděl, jestli v temné zemi rostou houby (nebo spíš houbičky).
Disneylase už v elfích síních nikdo nikdy neviděl...
Nastal čas odchodu a Disneylas nebyl k nalezení. Po včerejším útoku nazgûlů, ale nemohli už déle čekat. A tak Legolasovi nezbylo než vypravit se skupinkou Merkurlase. Amelie měla tím pádem zkažený celý den, ale nenašel se nikdo, koho by to zajímalo. Elfové měli moc práce se ugrilováním všech padlých helmutů a pohřbením zabitých elfů a termoskoši nebyli dost solidární, aby ji utěšili. Možná by ji vyslechla kachnička, co sebou vláčel elfobit, ale Antrax by ji ani za nic nikomu nepůjčil. A Amelie o ni stejně zrovna dvakrát ani třikrát nestála. Zpovídat se Antaxovu nejlepšímu příteli by bylo hloupé...
„Musíme dohnat ty hobity ještě dnes je to jasný?“ Aria se opět vžila do role velitele „náš čas se krátí“
„Nesnáším, když mě strašíš“ smutně si povzdechl Antrax. Už si stejně zvykl. Bál se neustále takže bylo těžké aby byl vylekaný ještě víc, pokaždé když Aria pronesla podobně chmurnou předpověď.
Rychle se blížil podzim a den kdy se snažili dohonit delegaci hobitů byl jeden z posledních, co ještě připomínal léto, ale ve vzduchu už byl podzim jasně cítit. Antraxovi pořád do obličeje nalétávali pavučiny babího léta a jeho to přivádělo k nepříčetnosti, protože mu neladili k vlasům ani k oblečení.
Ani Amelie se příliš nebavila. Merkurlas vytrvale pochodoval vedle ní a neustále se snažil na něco vyptávat, ale Amelie neodpovídala. Pokusil se jí tedy vnutit jeden ze svých preparátů z vraního oka čtyřlistého, ale opět neúspěšně. Jenže Merkurlas se nikdy nevzdával.
Aria za pochodu rozverně šermovala s Tragédem, Hogar vedl za uzdu černou kobylu obtěžkanou Antraxem a větší části batohů, Helluin pobíhala kolem s klacíkem v tlamě, což sice pro vlkodlaka je stěží důstojné, ale ona si na důstojnost stejně nikdy nepotrpěla.
Prostě den na cestě jako každý jiný. Takových dnů měli nemálo za sebou a nespočet před sebou...
24.část HOBITI
„Snažíme se je dohnat už týden“ reptala Helluin otráveně „říkala si, že hobiti maj krátký nožičky a doženeme je za pár hodin...“
„Tak si asi pořídili chůdy, jinak si to nedovedu vysvětlit“ odtušila chladně Aria, která si jen velmi nerada připouštěla, když se někdy zmýlila. Nestávalo se to často, ale pokud se přece jen v něčem spletla nikdo se jí to obvykle neodvážil ani naznačit. Až na tohohle vlkodlaka s nulovým pudem sebezáchovy...
„Pořídíme si teda taky chůdy?“ navrhl Antrax, který měl uši poslední dny všude.
„Ne nepořídíme...“
„Já bych, ale moc chtěl chodit na chůdách“ zasnil se Antrax „vypadal bych vyšší...“
„To vypadáš i na tom koni“ Hogar se usmál. Tragédovu kobylu vedl jako obvykle on. Zvíře na něj sice občas šláplo, ale trpaslíci mají velmi tvrdou náturu.
„Jo, ale potřeboval bych bílýho koně...“ elfobit se zasnil „vypadal bych potom jako rytíř. To by byla paráda. Pořídil bych si zbroj a jezdil po celé Středozemi!“ což byl sice hezký sen, ale naprosto neproveditelný, protože Antrax se na koni udržel, jen pokud ho někdo vedl dostatečně pomalu. Dokonce se nedokázal bez pomoci ani vyhoupnout do sedla, ale od té doby co se provdal za Hogara používal trpaslíka jako živý schůdek. Hogar byl až příliš dobrosrdečný než aby dokázal říct ne.
„Máme je!“ Helluin náhle ožila. Začala poskakovat jako čertík na pružině „čichám čichám před námi hobity.“ Najednou se zarazila „a taky lidi...čmuch...a zvířata, koně, psi a kočky...“srst za krkem se jí zježila. Merkurlas se k ní škodolibě sklonil a něco jí zašeptal do ucha. Vlkodlak vyvalil oči a s šíleným štěkotem se rozběhl dopředu.
„Helluin! K noze!“ zahulákala Aria, ale marně „vlk pitomej...cos jí prosimtě řekl?“ ohradila se na chechtajícího elfa. Merkurlas pokrčil ledabyle rameny: „Nic zvláštního. Jenom jsem řekl Vem si kočičku...“
Netrvalo to dlouho a skutečně před sebou spatřili nevelkou osadu opevněnou dřevěnou zdí z tlustých kmenů. Brána byla doširoka otevřená a vypadalo to, že je na místě docela živo.
„Tak fajn, opět se podíváme mezi lidi“ Tragéd se zamyšleně zatahal za bradku.
Ze začátku měli strach, že budou v osadě až příliš nápadní, ale brzy se přesvědčili, že zbytečně. Přišli doprostřed trhů. Všude se to hemžilo lidmi i trpaslíky obchodujícími se zeleninou, masem, živými zvířaty, zbraněmi a vším na co si kdo jen dokáže vzpomenout.
Antrax úplně zapomněl, že chtěl chůdy a pro změnu si umanul, že si musí nakoupit zásoby zeleniny, aby mohl začít novou dietu. Spadnul z koně (neuměl ani slézat) a rozběhl se k jednomu ze stánků. Dav ve stejném okamžiku roztrhl od sebe i ostatní termoskonoše. Maličký Hogar se náhle ocitl sám jen s uzdou a bez koně. Amelie docela zmizela v houfu elfů a vymotala se z něj až na okraji trhů u prodejce bahna. K jejímu zděšení se hned vedle ní vynořil Merkurlas. Aria s Tragédem skončila u stánku se zbraněmi, jak jinak.
To, že je sám si Antrax uvědomil, až když se s plnou náručí mrkví udělal čelem vzad a zjistil, že má za sebou jen spoustu neznámých lidí. „Ario? Merkurlasi? Hogare?“ zmateně zamrkal. Kam sakra mohli tak rychle zmizet?
„Mladý pán musí být zajisté dobrý jezdec“ za zády se mu ozval hlas opáleného prodejce v nejlepších letech. Měl několik zlatých zubů a kupu dětí povykující kolem stádečka koní. „neměl byste zájem o nějakého koně? Mám jen ty nejlepší...“
„Ne...“ Atrax nedůvěřivě zavrtěl hlavou, zkontroloval si peníze a vydal se davem pryč.
„Šak ty se eště vrátíš gadžo...“ odplivl si chlápek „až zjistíš, že z tvojí herky už máme salám...“
„...vlastně to byl můj nápad, když se rozdělával oheň v železných konstrukcích, tak...“ Merkurlas k obrovské úlevě čarodějky náhle ztichl a beze slova ukázal před sebe. Amelie zvedla hlavu a spatřila dvojici hobitů rvoucích se jako koně. Váleli se v bahně přímo mezi prodavačem drbátek a stánkem s nestříhajícími nůžkami, které byly v poslední době velmi moderní, protože děti s nimi mohli pobíhat po domě a nemohli se stříhnout. Pravda mohli se s nimi probodnout, což se také čas od času stávalo, ale kdo by byl puntičkář?
„To jsou hobiti?!“ Amelie nevěřícně pohlédla na Merkurlase „jak sis jich mohl právě ty prosimtě všimnout?“
„Mají u sebe dýmkové koření“ vysvětlil Merkurlas s blaženým úsměvem „cítím ho až sem...“
„Co jsem vlastně čekala?“ zabručela si čarodějka sama pro sebe a odkopla jednoho trpaslíka stranou, aby se mohla dostat k hobitům. Merkurlas jí následoval s roztomile popleteným výrazem. Byl tak móóóóc zamilovaný....
„I když mě uškrtíš stejně bude Středozem kulatá!“ chroptěl jeden z hobitů. Měl světlé kudrnaté vlasy teď slepené bahnem a rudomodrý obličej. Tedy normálně neměl obličej ani modrý ani červený, ale díky zásahu druhého hobita, vlastně hobitky, začal připomínat křížence mezi rajčetem a blumou.
„Ne-e-e Středozem je placatá a točí se kolem Slunce!“ odsekla mu hobitka nabírající rychle velmi podobný odstín. Byla by ho i dosáhla, kdyby ji pevně nechytila Amelie a nezvedla ji do vzduchu: „Právě vás dva hledáme...“
„Nás?“ odpověděli hobiti perfektně stereo.
„Vy asi budete sourozenci co?“ Merkurlas se podrbal ve vlasech.
„Tak nějak...“ vyštěkl hobit pomalu se sbírající ze země „jsem Orbit Brandorád a tohle je moje sestra Ataša Brandorádová...“
Amelie se tentokrát raději Merkurlase neptala jak uhodl, že jsou příbuzní. Společně s hobity se vydali najít ostatní, ale ukázalo se to jako větší sousto než očekávali...
„Musíme najít ostatní“ rozhodla Aria a vrátila prodejci zpátky dvoubřitou sekeru. Andúrilu se stejně žádná zbraň jen tak vyrovnat nemohla.
„Dobře“ souhlasil Tragéd „navrhuji se rozdělit. Sejdeme se v hostinci U Žlutýho žraloka“ zašilhal na vývěsní štít nedaleké putiky. Aria souhlasně přikývla a vydala se hlouběji do jarmarku. Cestu si prorážela tak brutálně až se kolem ní zanedlouho vytvořila liduprázdná zóna kam se nikdo neodvážil vstoupit, aby nedostal pěstí mezi oči (v případě trpaslíků samozřejmě botou)...
Tragéd se nechal unést davem až na okraj trhů a zůstal zírat na masu lidí. Jak jen tady může vůbec někoho najít? Tiše si povzdechl a uvažoval, kde začít když se objevila známá tvář. Klátil se k němu plavovlasý hezounek se spoustou mrkve a přiblblým výrazem. Antrax.
„Tragéde...no aspoň někdo...“ Antrax k němu přicupital „nemůžu nikoho najít.“
„Já vlastně taky ne“ připustil Tragéd a trochu couvl „proč se na mě tak díváš? S těma vytřeštěnýma očima vypadáš skoro jako Disneylas...“
„Ííííí“ prohlásil Antrax, který si až do dnešního dne myslel, že ho nemůže vyděsit nic víc, než když si špatně ostřihal ofinku. Tehdy se počurával strachy při každém pohledu do zrcadla. Musel nosit plenky stejně jako malé děti a důchodci...
Konečně Tragédovi došlo, že Antrax neíííuje kvůli němu a prudce se otočil. V bráně stáli jako nějaké strašlivé sochy dva černočerní koně s temně oděnými jezdci v sedlech. Vzápětí mu však výhled na nazgûly přikryla něčí hlava ověšená velkým kloboukem. Rozběhl se k bráně, ale přízraky zmizeli jako pára nad hrncem. Kdyby je sám neviděl nevěřil by, že tam vůbec byli...
„U Morgulské věže“ zaklel a odplivl si do prachu. Obrátil se zpět k Antraxovi, ale ten zmizel stejně záhadně jako nazgûlové. Tragédovi nezbylo než ho jít opět najít...
U Žlutýho žraloka se sešli všichni až za soumraku. Aria odněkud dokonce přitáhla i Helluin. Jako poslední se objevil nešťastný Hogar stále svírající uzdu. Koně už nenašel, ale zato mu nějaký podivný chlápek se zlatými zuby věnoval grátis dlouhou štangli salámu.
„Možná byste nám teď mohli prozradit, proč s námi musíte tak nutně mluvit“ Orbit si zamyšleně prohlížel termoskonoše a nestačil se divit co je to za podivně vyhlížející bandu. Nejsympatičtější mu byl od pohledu Antrax, protože měl v sobě polovinu z hobita, ale brzy zjistil, že se s ním nedá mluvit. Antrax byl totiž stále krajně v šoku. Většinu mrkví poztrácel na útěku před Tragédem a teď se nemohl stále smířit s tím, že byl i přesto chycen. Teď si byl jistý, že Tragéd musí být s nazgûly ve spojení. Jenže nevěděl co s takovým poznatkem dělat. Měl by na něj dávat velmi dobrý pozor a říct to ještě někomu...
„Slyšeli jste někdy příběh Prstenu?“ zeptala se hobitů Aria. Ataša okamžitě rázně přikývla: „Náš strýc Smělmír Brandorád dokonce patřil do Společenstva provázejícího Froda Devítiprstého...“
„Vyprávěl nám to milionkrát“ doplnil Orbit.
„Známe ten příběh nazpaměť...“
„Vážně?“ Arie se rozsvítili oči „zřejmě jsme narazili na ty pravé...“ načež následovalo sáhodlouhé vyprávění o Sauronovi sbírajícím síly, termosce a společenstvu, které ji má dopravit do východních zemí. Vlastně vynechal jen jednu jedinou věc. A to ten drobný nepodstatný fakt, že ten kdo nese termosku po té, co ji použije zemře...
„Myslím, že i my jsme narazili na ty správné lidi...“ prohlásila Ataša, když Aria domluvila. „Jsme z Kraje a putujeme po Středozemi, abychom přinesli mezi hobity co nejvíce nových vědomostí.“
„Poznat zamordorské země by bylo úžasné“ zasnil se Orbit „byli bychom první kdo by o nich doopravdy něco napsal.“
„První, kteří tam kdy vstoupili“ přizvukovala Ataša...
A tak s získalo společenstvo termosky do své družiny hobity hned dva. Teď už jim v cestě za Mordor nic nebránilo...(Nepočítáme-li Saurona, helmuty, skřety a tak...).
25.část SMRT KAČENKY
Termoskonoši se rozhodli přespat v hospodě a vyrazit na cestu až za svítání. Tragéd ani Antrax se o nazgûlech u brány nezmínili a každý se věnoval svým starostem. Elfobit si lámal hlavu, co udělá, jestli je černý rytíř Sauronův špeh, a Tragéd se vydal na tržiště sehnat nového soumara. Když Hogar ztratil jeho kobylu, přišli tím nejen o zvíře, ale i většinu věcí. Teoreticky by se tedy bez koně obešli, ale Antrax nevydržel jít pěšky dost rychle a dlouho. Nemluvně o spoustě knih co si táhli hobiti.
Jenže všechna lepší a i většina horších zvířat už byla prodána. Pomalu si začínal zoufat, že bude muset nosit na zádech Antraxe sám, když konečně uviděl obchodníka s posledním zvířetem. Vlastně to ani kůň nebyl. V provizorní ohradě postával poslední oslík a přežvykoval seno. Vypadal však dost bídně.
„Poslyšte, není ten osel nějak moc hubenej“ zeptal se prodavače. Muž ale jen zavrtěl nesouhlasně hlavou: „Má jen velmi atletickou postavu. Vidíte ty svaly?“
„Ne...“ přiznal Tragéd „a taky se má zda, že kulhá...“
„I kdepak...je to filuta. Jen se mu nechce namáhat všechny čtyři nohy, když mu stačí tři, viď oslíku“ poplácal zvíře po zadku. Osel vylekaně zahýkal a poskočil dopředu až narazil hlavou o ohradu...“
„To zvíře je i slepý?“ zhrozil se Tragéd.
„Ale kdeže slepý! Je jen odvážný...“ trval si majitel na svém. A Tragéd, ač nerad, nakonec osla koupil. Stejně na něm bude jezdit akorát Antrax...
Vyjeli ještě před svítáním. Osla jako obvykle vedl Hogar a Antrax prozatím vesele šlapal po svých. Za několik hodin svižné chůze vzhůru do kopců se však elfobit nakonec přece uvelebil mezi zavazadla. Byl lehoučký a ani nebyl moc vysoký, takže osel novou zátěž sotva postřehl.
Cestu hledal Tragéd. Vedl skupinu tajnými stezkami daleko od hlavních silnic a pečlivě vybíral ty nejkratší pěšiny vinoucí se k východu. Antraxovi se ani za mák nelíbila představa, že je vede právě on. Určitě mířili do pasti. Musel se o tom s někým poradit a to nejlépe s Ariou.
Na jídlo zastavili ve skalnaté rokli s bublajícím potokem. Amelie založila ohniště a dala se do přípravy oběda. Takovou činností se zabývala značně nerada, ale chtěla mít jistotu, že se Merkurlas nepokusí jídlo nijak dochutit svým zázračným kořením.
Právě na takovou příležitost Antrax čekal. Spadl s osla a vydal se po stopách princezny k potoku, kam se vyrazila pro vodu. Už takový počin byl u Antraxe velmi odvážný. Prodíral se kopřivami a snažil se sám sebe přesvědčit, že je to jen protirevmatická kůra. Až se vrátí domů, musí si to nechat patentovat. Teda...jestli se vrátí. Vylezl z kopřiv rovnou na břehu. Aria stála kousek před ním a nabírala vodu. Chtěl na ni zavolat, ale hlas mu uvázl v hrdle, když se vedle Arii vynořil Tragéd.
Začal couvat. Teprve až když mu dvojice zmizela z očí, otočil se a pelášil zpět do tábořiště. Posadil se kousek stranou a pokoušel se hloubat. Bohužel, ačkoli se od té doby co opustil rodiče se hodně změnil (většinou k lepšímu), pořád to nebyla změna dost razantní, aby dokázal myslet na důležité věci, když je požahaný od kopřiv. Jeho proud myšlenek vypadal asi takto: Tragéd má na své straně Ariu a svědí, svědí svědí...co když mi ty pupínky nezmizí? Jestli podává zprávy Sauronovi tak vypadám jakoby mě pobodali vosy...potřeboval bych nějakou mastičku musím se s někým poradit už tolik dní jsem se nekoupal jenže komu můžu důvěřovat? Určitě smrdim...
„Co tu sedíš tak sám?“ Helluin se posadila kousek od Antraxe „vypadáš jako hromádka neštěstí...“
„hmmm“ odtušil Antrax, ale najednou mu svitlo. Vždyť Helluin přece Tragéda nenáviděla, nemohl si přát lepšího spojence „mám totiž takové podezření...“ nahnul se blíž k vlkodlakovi. Helluin děsivě táhlo z tlamy, ale on se to rozhodl vydržet, připadal si jako hrdina „myslím, že někdo od nás donáší zprávy Sauronovi...“
„A kdo by to měl podle tebe být?“ Helluin se zamračila. Na jeden krátký okamžik vypadala opravdu nebezpečně, ale to Antrax nepostřehl.
„Myslím, že je to Tragéd. Chová se divně a nikdo neví, odkud přišel a co je zač...“
„Já vím odkud je“ vlkodlačice se usmála příšerným zubatým úšklebkem „ale jestli Tragéd zjistí, že jsem ti to prozradila, stáhne ze mě zaživa kůži.“
„Já to nikomu neřeknu...“ slíbil horlivě Antrax a přisedl si blíž k Helluin. Ta si v rámci bezpečné vzdálenosti zase kousek odsedla: „Přišel z Mordoru...“
„Z Mordoru?“ Antrax vyvalil oči.
„Pšššt...neřvi do háje šedivýho“ Helluin se rozhlédla kolem, ale nikdo si Antraxe ani jí zřejmě nevšímal. Amelie, která byla nejblíže, měla úplně jiné starosti týkající se poskakujícího Merkurlase.
„Promiň“ zašeptal Antrax „ale jak to víš, že přišel zrovna z Mordoru? Vždyť to není helmut...“
„Nejen helmuti přišli z temné země“ vysvětlila „všichni lidé, kteří kdy sloužili Sauronovi mají na těle vytetovaného vlka. Měl bys o tom přemýšlet...“ zvedla se „ale dávej na sebe pozor...“ načež zmizela mezi stromy směrem k potoku.
A Antrax měl zase o čem hloubat....odsedla si protože smrdim...
„Nevím jestli je to příliš zdravé“ Orbit seděl nad talířem zuhelnatělých klobás a nejistě do nich píchal vidličkou „řekl bych, že jsou velmi karcinogenní...“
„Žer a nemelduj“ zavrčela Amelie. Jasně, že se oběd moc nepovedl, ale jak mohla dávat pozor na klobásy, když jí neustále otravoval Merkurlas. Ještě štěstí, že elf si na jídlo nestěžoval. Odvážně do sebe soukal jednu klobása za druhou a tvářil se spokojeně. Respektive snažil se tvářit spokojeně, což ale není jednoduché, když vám mezi zuby skřípou saze. „Náhodou je moc dobrý...“ zahuhlal dokonce po chvíli.
„Proč ti teda tečou slzy?“ všiml si Orbit.
„Uhum“ Merkurlas spolkl velký kus vuřtu „štěstím...“
Amelie spokojeně přikývla. Jestliže Merkurlas hodlá sníst všechno co mu připraví jen aby jí udělal radost, může se ho zbavit snadno a rychle. Jestli přežije tyhle klobásy, příště ho otráví rovnou něčím jistějším. Ta představa jí na tváři vykouzlila spokojený úsměv. A Merkurlas správně uhodl, že patří jemu. Jen nepoznal proč...
Tragéd nasadil vražedné tempo. Termoskonoši reptali, že mají hlad a jsou unavení, ale zbytečně. Když Aria pohrozila Antraxovi, že ho přetáhne bičem, raději si přestali stěžovat a jen drželi krok. Ani počasí skupince nepřálo. Začalo pršet a od obličeje se jim opíral studený vítr strhávající poslední žluté listí ze stromů. Tu noc šli spát krajně rozmrzelý a prokřehlí. Choulili se kolem magického ohýnku a cvakali zuby. A aby toho nebylo málo, Aria s Tragédem rozhodli, že se budou držet hlídky. Jako první přišla řada Helluin, takže termoskonoši usínali s pohledem upřeným k stínu vlkodlaka rýsujícímu se proti temnotě jako nějaká strážní socha...
Jenom Antrax nespal a čekal, kdy se na hlídku dostane Tragéd. Chtěl si ho důkladně ohlídat.
Sotva se černý rytíř posadil na hlídku a schoulil se pod provlhlou dekou, vysoukal se Antrax s přikrývek a přiběhl k Tragédovi: „Nemůžu spát...“
„Já taky ne“ přiznal Tragéd „budeš teda držet hlídku se mnou?“
„Tak nějak...“ připustil Antrax a vlezl si pod deku k Tragédovi. Chvíli tak seděli mlčky, když se Antrax odvážil zeptat: „Chtěl bys mě vidět nahého?“
„Cože?“ Tragéd vytřeštil oči „já asi špatně slyším...“
„Já bych tebe chtěl vidět nahého...“ dodal Antrax klidně „myslíš že by jsi mohl...“
„Musím si jít lehnout, jsem hrozně unavený...“ Tragéd vyskočil na nohy „vezmi si hlídku teď ty, ano? Pak vzbuď některého z hobitů...“
„Jasně...“ přisvědčil Antrax neochotně. Počkal až se Tragéd uloží ke spánku u ohně a vylovil zpod pláště svou kachničku. Pohladil ji po hlavičce a přitiskl si ji k sobě: „Ach jo... Tragéd zřejmě prokoukl mou lest a teď ví, že chci zjistit jestli má na těle znamení vlka...“
Ve skutečnosti ho však Tragéd podezíral z něčeho úplně jiného...
„Proč jste mě nikdo nevzbudil na stráž?“ první se v tábořišti probrala Aria. Bylo pod mrakem a kraj byl podivně šedivý. Vstala a chtěla jít pro hlídku, že už se může vrátit do tábora, když si uvědomila, že nikdo nechybí. Antrax, Tragéd, Amelie, Helluin, Merkurlas, Orbit, Ataša i Hogar leželi kolem vyhaslého ohně a spali.
„Proč není postavená hlídka???“ zaburácela Aria tak důrazně až se oba hobiti probudili a začali se okamžitě škrtit navzájem.
„Co se děje?“ Hogar se posadil a promnul si oči „ono už je ráno?“
„Tomu nevěřím...“ zasténala Helluin „já chci ještě spát...“
„Proč není nikdo na hlídce?“ zopakovala Aria přísně a šťouchla do Merkurlase nohou. Když to s ním nic neudělalo, nakopla ho znovu, mnohem prudčeji. Ani nevěděla, jak moc tím potěšila Amelii, která už taky byla vzhůru...
„Antraxi ty jsi nikoho nevzbudil?“ Tragéd hned uhodl, odkud vítr fouká.
„Nechal jsem na hlídce svojí kačenku“ vysvětlil elfobit rozespale „hlídá ještě?“
„Antraxi ty hovado!“ zaúpěl Tragéd a byl v tu ránu na nohou „ty jseš pohroma všech termoskonošů...ale já už s tou tvojí kachnou zatočim...“ rozběhl se na strážní vršek se sekyrou v ruce. Antrax se rozespale pustil za ním, ale několikrát za sebou upadl, protože se mu nohy zapletli do sebe: „Nech ji na pokoji...nech mojí kachničku bejt...“
Jenže marně. Tragéd vztekle do hračky nejprve kopl a pak se mocně rozpřáhl sekerou a rozdělil kačenku vejpůl.
„On mi zabil kachničku...“ Antrax zoufale doklopýtal ke zbytkům hračky a láskyplně je zvedl. Věnoval Tragédovo nenávistný pohled...
„Já...“ Tragéd rázem vychladl a zalila ho vlna studu. Co ho to proboha napadlo? „moc mě to mrzí Antraxi...já se neovládl...“ sekera mu vypadla z rukou „promiň, ale když jsi...“
„Buď zticha...“ vyštěkla Helluin posměšně. To už k dvojici dorazili i ostatní, vyjma stále chrápajícího Merkurlase mořeného temnými sny po nepovedených klobásách.
„Snad se toho tolik nestalo, je to jen hračka...“ Aria pokrčila rameny „nemá cenu takhle vyvádět...“
„Jo, ale moje hračka...“ Antraxovi začali téct slzy.
„Neboj udělám ti novou“ slíbil Hogar „kovovou, aby hodně vydžela...“
A tak se toho dne vydali na východ ve velmi pochmurné náladě. Nejhůř se cítil Tragéd. Už byli velice blízko Mordoru a on cítil, jak na něj neblaze působí temnota. Nemohl v sobě zapřít mordorskou krev, byl syn Saurona. Musel bojovat se záchvaty vzteku i temnotou narůstající mu v srdci každým krokem směřujícím na východ...
26.část TAJNÝMI STEZKAMI
Léto bylo nadobro zapomenuto. Skoro denně pršelo a noci byly stále chladnější. I během dne se teplota nevyšplhala vysoko nad bod mrazu a tak se součástí šatníku termoskonošů stala neodmyslitelně deka přehozená přes ramena. Slunce vycházelo nad obzor jen krátce a jeho záře vypadala nezdravě a bledě. Sauron opět vládl svou mocí a bylo otázkou dnů, kdy zaútočí na Středozem. Aria při dlouhých pochodech nejednou uvažovala, jak to teď může vypadat v Minas Tirith, kde se vše schyloval k bitvě o Gondor.
„Vidíte ty horské štíty?“ Tragéd v čele skupiny zastavil a zaclonil si oči před neexistujícími slunečními paprsky „to jsou už Ephel Dúath, Hory Stínu. Dokázali jsme obejít Bílé hory...“
„Východní hranice Mordoru“ Aria hvízdla „za jak dlouho se dostaneme až k nim?“
„To je otázkou dní“ zachmuřil se Tragéd. Od vraždy kachničky se přestal usmívat „no nic pokračujeme v cestě...“
Amelie se nemohla dočkat, až se dostanou do hor. Poslední týden vyvařovala pro Merkurlase jako divá, ale stále to nepřineslo kýžený výsledek. Dostala do elfa snad několik kilo arsenu, taxinu, oměje a spousty dalších jedů, že by tím dokázala vyvraždit polovinu Kraje, ale s Merkurlasem to ani nehnulo. Naopak se zdál být spokojenější a spokojenější. Jediný vnější vliv, kterým se na něm konzumace otrávených pokrmů projevilo, byla zvýšená intenzita světélkování. Počítala s tím, že kdyby Merkurlase shodila ze skály už se nezvedne...
„Dneska budeš mít další lekci šermu“ oznámila Aria za pochodu Antraxovi vezoucím se na polochromém slepém oslu. Elfobit po ztrátě hračky viditelně chřadl a Aria doufala, že si místo kačenky dokáže oblíbit svůj meč.
„Já nechci...“ zaúpěl Antrax, zřejmě nesdílel stejný názor.
Aria se o tom více nebavila. Ona se přece snažila, to v Antraxovi byla chyba. Přitom se vůbec elfobitem zabývat nemusela, měla na práci i lepší věci. Například počítat kolikrát se za den pokoušejí hobiti uškrtit. Nebylo to tak snadné, jak se zdálo, protože Orbit a Ataša se nemohli vystát. V jednu chvíli se doplňovali a ve druhou už se opět rvali.
Utábořili se o něco dřív než obvykle, ještě bylo světlo. Helluin objevila v úbočí skalnatého vrchu širokou jeskyni, takže po dlouhé době mohli přespat relativně v suchu. To všem zvedlo náladu a mezi skupinkou se rozhořel přátelský hovor. Amelie v ústí jeskyně zapálila ukázkovou vatru a prostor ve skále naplnilo teplo a kouř.
„Co je zevnitř uzený dlouho vydrží...“ okomentoval to Merkurlas a uvelebil se na zemi. Helluin s Atašou přičinlivě natáhly několik šňůr, které se během okamžiku zaplnili mokrým oblečením a dekami. Sice díky tomu připomínali skupinku exhibicionistů zakrývajících jen to nejnutnější, ale na druhou stranu, kdo by chtěl celý den trávit v promáčených kalhotách?
Jenom Tragéd si nic nepověsil uschnout. Zmizel z jeskyně jako dým (pardon...dým v jeskyni vlastně zůstal) a ztratil se mezi stromy na úpatí vrchu. Procházel se mezi holými břízami a dumal. Aria se mu líbila od prvního okamžiku, co jí spatřil, ale poslední dobou si to uvědomoval ještě mnohem víc. Možná to bylo tím, že viděl společně Merkurlase a Amelii...ačkoli to zrovna nebyl ukázkový vztah. Čarodějka zamilovaného elfa nenáviděla...
„Mě nemůže mít nikdo rád...“ promluvil sám k sobě Tragéd a posadil se na padlý kmen „a zvlášť ne Aria...“ ona byla přece tak krásná a ušlechtilá, kdežto on? Ani nevěděl, co by jí řekl. Určitě něco tak pitomého jako Antrax. A jak by to asi znělo, kdyby přišel za Ariou s velkou kyticí a prohlásil: „Chci tě vidět nahou...“ už jenom při té představě se otřásl. Asi by si to měl nacvičit...
Vstal a pomalu přešel k další bříze a snažil si představit, že je to princezna: „Ario musím ti něco říct“ začal polohlasem „myslím, že jsem se do tebe zamiloval a.....ne, ne, ne“ dobře první pokus nevyšel, měl by to zkusit znovu „tvé oči Ario jsou jako...eeee...“
„Jako dřevo?“ za zády se mu ozval posměšný hlas. Prudce se otočil a spatřil dobře známou tvář – Merkurlase. Tvářil se dost poťouchle.
„Jak dlouho už tu stojíš?“ zeptal se elfa rádoby lhostejně. Měl blízko k výbuchu zuřivosti.
„Chvíli jo“ přiznal Merkurlas. Tragéd si až teď uvědomil, že elf má na sobě jen řídké trenýrky, kroužkovou košili a jednu botu: „Někdo ti ukradl oblečení?“
„Ne, to se suší v jeskyni“ vysvětlil Merkurla.
„A proč nejsi v jeskyni i ty?“
„Amelie mě poslala pro dřevo...“
„Vždyť její oheň nepotřebuje dřevo...“ sotva to vyslovil hned mu došlo, že Amelie nejspíš doufá, že Merkurlas dostane zápal plic. Nebo se už na něj nemohla koukat. Ani Tragédovi se ten pohled dvakrát nezamlouval...
„To není můj problém, řekla, že chce dřevo tak jí přinesu dřevo“ Merkurlas pokrčil rameny a zpytavě si změřil Tragéda „teď by si mohl vysvětlit, co si tu nacvičuješ ty, nemyslíš?“
„Nic důležitého, vlastně se už vracím do jeskyní...“
„Houbeles...já tě slyšel. Chceš dostat Ariu, viď že jo?“
„Možná...ale ty nejsi zrovna ten pravej, kdo by mi měl radit...“ odtušil Tragéd ledově „nevypadáš zrovna jako nejúspěšnější don Juan...“
„Tak sleduj ty nevěřící tomane“ Merkurlas odstrčil Tragéda stranou a ledabyle objal břízu „drahá vidím, že dnes ti to opravdu sluší, ten tvůj zadeček je přímo k nakousnutí“ popleskal strom po kmeni „dovol abych tě políbil...“ načež začal neúnavně olizovat kůru. Trgédovi se z toho pohledu udělalo málem špatně. Viděl už tisíce mrtvých, přihlížel (i když ne zcela dobrovolně) krvavému mučení lidí i elfů, ale nic z toho se nemohlo rovnat pohledu na Merkurlase slintajícího na břízu.
„Merkurlasi já myslím, že...“
Tragéd, však nedopověděl, protože vzduch kolem prořízl vyděšený výkřik. Dokonce i Merkurlase to vytrhlo z transu: „To je přece Antrax...“
;)
Antrax si toho, že Tragéd není v jeskyni nejprve nevšiml. Když si to ovšem uvědomil, natáhl na sebe okamžitě oblečení, ozbrojil se svým mečíkem a vydal se Tragéda hledat. Takhle blízko Mordoru ho nehodlal nechat bez dozoru, co kdyby na ně přivolal armádu Temného pána?
Vyběhl z jeskyně a zjistil, že neví kudy kam. Ke své smůle vyrazil vzhůru do vršků, kde se ve větru třepotala trojice osik a k obloze se tyčilo několik obrovských balvanů připomínajících tesáky. Pod nohama se mu drolilo kamení a hlína, ale on neúnavně stoupal stále vzhůru a funěl přitom jako helmut po obědě. Zdolal i poslední metry a ocitl se na vrcholu skály, otevřel se před ním pohled na širokou planinu, na jejímž horizontu se k obloze vzpínaly kruté hřebeny mordorských hor. Jenže Antraxovi nespadla brada údivem kvůli jistě úchvatné přírodní scenérii, ale kvůli něčemu dozajista jinému. Hned dole pod sebou měl obrovskou armádu skřetů s širokými plecemi a lebkami. Vepředu pochodovalo několik řad stříbrošedých vlkodlaků ozbrojených kosami, srpy a hlavně tesáky. A aby to nebylo málo, tak vzadu se tyčilo jako věže sedmero mohutných olifantů doprovázených plukem jezdců, kteří proti chobotnatým obrům vypadali jako mravenci. A přitom se celý přesun armády odehrával v naprosté tichosti.
„Maminko...“ Antrax začal couvat. Jenže půda drolící se mu pod nohama najednou povolila a on ztratil jakoukoli oporu. Stihl už jenom vyděšeně zařvat a v příštím okamžiku se po hlavě zřítil dolů z prudkého jílovitého svahu rovnou do náručí Sauronovi legie...
27.část ZRÁDCE
Antrax měl dojem, že padá snad celou věčnost. Divoce válel sudy a metal kotouly ze strmého svalu a nemohl zastavit, i kdyby na to měl sílu. Jediné co ještě dokázal, bylo křičet, pusu měl přitom plnou hlíny a suché trávy. Když dopadl na rovnou zem obličejem k zemi jako pytel brambor, skoro se mu ulevilo, že je zase na pevné zemi. Jenže taková útěcha neměla dlouhého trvání. Všude kolem se rozezvučeli překvapené a vzrušené hlasy hovořící jazykem Mordoru.
„Sežereme to“ jeden z helmutů ovládající obecnou řeč nakopl Antraxe do boku a uskočil dozadu, když se z elfobita vydralo bolestné zaúpění. Nějaký jiný helmutt překvapeně konstatoval: „Ono to ještě není mrtvé?“
„Zabij to Ulrichu“ vyzval první helmut druhého. Zbytek skřetů a helmutů se na dvojici zvědavě díval. Vlkodlaci vepředu se s rozhněvaným vrčením a štěkáním rozběhli k centru nepokojů a obklopili celou scénu ve velkém půlkruhu. Na rozdíl od Helluin vypadali velmi nebezpečně a v očích se jim zračila inteligence smíšená se zvířecími instinkty.
„Nevím co to je“ odsekl helmut Ulrich a nakopl Antraxe ještě jednou „nic takového jsem ještě neviděl...“
„Vypadá jako elf“ prohlásil chraplavě jeden z vlků „zabij to nebo mě nech a já si to zabiju sám...“
„To není elf“ nesouhlasil jiný dlak se srstí zježenou jako hřebíky...“
A zatímco se armáda dohadovala, co to má před sebou zachránila svým zaváháním Antraxovi život. Tragéd i Merkurlas se rozběhli za výkřikem a v několika dalších minutách se už hnali dolů ze svahu vstříc vojsku. Tragéd běžel vepředu: „Nechte ho na pokoji!!! Zmizte od něj...“
Jeho hlas měl nad mordorany zázračnou moc. Jako jeden muž vzhlédlo několik tisíců ošklivých obličejů k Tragédovi řítícímu se k nim. Chvíli jen tak stáli v němém údivu, ale pak se začali tlačit v davu pryč a jeden přes druhého ječet nesmyslné nadávky v mordorštině. Vlkodlaci a jezdci vedoucí olifanty sice neutekli, ale viditelně pobledli.
„Ustupte“ Tragéd doskočil na zem a postavil se před stále ležícího Antraxe. Mluvil tiše, ale z hlasu mu čišela ledová nenávist a hrůza. V tu chvíli byl velice podobný svému otci.
„Mánička, to je Mánička...syn Sauronův...vrací se do Mordoru...Mánička...“ šumělo to vlky. Jeden po druhém klekali k zemi s čenichy zarytými hluboko do hlíny. Po nich následovali uklidňující se skřeti a helmuti. Padali na kolena do prachu a schovávali hrubě ukuté meče za záda, jakoby jim nepatřili. I jezdci seskakovali kvaltem z koní a předháněli se, kdo se dokáže víc ohnout aniž by pokrčil kolena. V sedle zůstali jen dva.
„Tragéde asi by jsi mi měl něco vysvětlit, tohle nějak nestíhám...“ šeptl Merkurlas.
„Chceš vědět proč mi klečí u nohou Sauronovo vojsko?“ povzdechl si Tragéd „asi je na čase abych vyšel s pravdou ven...“
„Jo to taky, ale hlavně mi vysvětli, proč ti říkají Máničko...“
„To je mé pravé jméno“ zahanbeně si odplivl do prachu, ale když zvedl hlavu, mluvil už opět hlasitě a autoritativně „Jmenuji se Mánička Krutohlav, jsem temný princ z Minas Morgul. Mým otcem je samotný temný pán, Sauron...“
„A já si myslel, jak mám hroznýho fotra“ Merkurlas se skoro rozesmál.
„Tragéde...“
Tragéd – Mánička (nehodící se můžete vyškrtnout) se prudce otočil. Pod svahem už stál i zbytek termoskonošů, kteří samozřejmě také pospíchali za Antraxovým křikem. Byla to Aria, kdo promluvil. Vypadala zmateně a otřeseně.
„Ario já...“
„Mlč...všechno jsme slyšeli...Máničko...“ zavrčela Helluin. Jako jediná měla u sebe batoh, ve kterém nosila termosku. Vůbec teď nevypadala jako obvykle, přihlouplý výraz jí zmizel nadobro z tváře a tak mnohem víc připomínala své příbuzné krčící se v prachu.
„Je to zvěd...“ vydal ze sebe Antrax skřehotavě „celou dobu podával Sauronovi zprávy o tom co děláme. Proto na nás zaútočili ve Fangornu nazgûlové...“
„To není pravda...“ bránil se Tragéd „já nejsem jako můj otec. To že mi klečí u nohou tihle“ mávl rukou směrem k armádě stále se krčící u země. Byli opravdu disciplinovaní „ještě přece neznamená, že stojím na straně zla! Naopak já...“
„Lžeš“ Helluin se šklebila jako sama smrt. Dokonce se plně narovnala na zadních, což obvykle nedělala. Najednou byla mnohem větší a v očích jí nezůstalo za mák dobroty... „Jsi syn Saurona a vždycky jím budeš. Máš mordorskou krev a celou dobu jsi nás prodával nazgûlům. Antrax se nemýlí...jednou...“
„Ty máš ale taky mordorskou krev...Helluin“ Aria si najednou uvědomila svůj hrozný do nebe volající omyl. Považovala Tragéda za zrádce sice jen necelých pět minut a koneckonců pro to měla docela dost dobrý důvod, ale teď poznala, že se mýlila.
„To ty jsi nás celou dobu špehovala...“ uvědomil si najednou i Tragéd „a já věřil že si se dokázala změnit, že už nestojíš na straně mého otce...“
„Vlkodlaci jsou věrní!“ zavrčela Helluin zuřivě „nejsme jako ty! Plivl jsi svému vlastnímu otci do tváře...“
„Ty jsi zradila nás...“ nevěřícně zavrtěl hlavou Orbit.
„Má termosku“ uvědomila si náhle Aria „chyťte ji!!!“ a sama vytasila Andúril. Jenže vlkodlačice na nic nečekala. Bleskově se propletla termoskonoši a pelášila pryč. Tragéd ji ještě stihl chytit za ocas, ale Helluin se po něm zuřivě otočila a zabořila mu tesáky hluboko do paže. Nezbylo mu než vlka pustit. A kdo s termoskonošů se mohl vyrovnat rychlostí čtyřnohému vlku s velemocným artefaktem na zádech?
„Bastarde zrádnej!“ Tragéd vztekle vrhl svou dvoubřitou sekeru, ale Helluin a minul a místo ní rozsekl zadek jednomu skřetovi, který měl tu smůlu, že hlavu měl u země a tak si připravil mnohem bolestivější smrt než je rozražení lebky. A to mi potvrdí každý, kdo měl někdy hemeroid jako vlašský ořech (pravda o tom jak to bolí nevím vůbec nic, protože na hemeroidy netrpím, ale myslim že to nebude nic příjemného...)
„Na co čekáte! Zastavte ji“ zařval na armádu, ale zbytečně. Skřeti se sice alespoň zvedli, ale nic neudělali. Máničku sice poslouchat museli, ale hlavní slovo měl stejně Sauron a ten je varoval před jakýmkoli útokem na vlkodlaka nesoucího termosku...
„Musíme ji chytit“ Ataša bojovně zatnula pěstičku...
„Proč?“ nesouhlasil Orbit „teď máme vojsko a tím jsme odzbrojili Saurona...“
„Nesmysl...“ povzdechl si Tragéd „tohle je jen nepatrný zlomeček ozbrojených sil Mordoru. A jestli ten proradnej pes donese Termosku Sauronovi...“
„Středozemě upadne navždy do tmy“ pochmurně dořekla Amelie.
„Jenže mi Helluin nenecháme splnit její úkol, že ne?“ Merkurlas si ke své smůle sotva uvědomoval nebezpečí ve kterém se teď nachází. Měl na mysli jen ten fakt, že musí zjistit jestli v Mordoru rostou nějaké halucinogenní houby a to sotva zjistí, když tam nepůjdou.
„Ne nenecháme“ Tragéd se usmál jako už dlouho ne „Antraxi jak by se ti líbilo být velký vojevůdce na černém koni?“
„Já bych raději bílého, černá mí nejde k vlasům...“
„Ale zato ti půjdou k vlasům tihle stříbrošedí vlkodlaci, ne?“
Ω
A tak jako se kdysi rozpadlo společenstvo prstenu, tak se rozpadlo i společenstvo termosky. Mánička Krutohlav dostál svému jménu a donutil Sauronovu legii přísahat nejvyšší věrnost Antraxovi, který se ještě téhož dne s hobity a Hogarem vypravil v čele vojska do Minas Tirith. Aby neustále nepadal ze sedla vysokého válečného koně, museli ho vlkodlaci k sedlu přilepit. Neptejte se prosím jak, to je vlkodlačí tajemství. Druhá bitva o Minas Tirith se blížila a tentokrát neměli stát skřeti, vlkodlaci a olifanti jen na jedné straně.
Aria, Tragéd, Merkurlas a Amelie pokračovali na cestě do Mordoru také na koních, kteří jim však byli co platní jen první tři dny než dorazili na úpatí Šedých hor. Hon na vlkodlaka začal...
28.část VSUVKA Z MINAS MITHRIL
Neodcházela. Nadpozemsky nádherná žena s elfskými rysy, ale zlýma očima stála už několik hodin bez pohnutí na vrcholu vysoké štíhlé věže dominující celému Minas Mithril postavenému k poctě temného pána, který však stále nedorazil. Veškerou moc držela v rukou nyní ona – Taranis.
Do zad se jí opřel východní ledový vichr a rozcuchal jí bělostné vlasy. Nevšímala si toho a oči upírala dál k západu. Z tváře se jí nedalo zhola nic vyčíst, ale uvnitř překrásné hlavy se jí honili pochybnosti. Mánička Krutohlav jí mohl způsobit ještě nemalé problémy. A pak tu byla ještě ta čarodějka s nevyzpytatelnou mocí, kterou by mnohem raději viděla na své vlastní straně. Nebo Aria. Někdo takový by jí mohl přidělat další potíže.
Elfa mířícího také do Mordoru se však neobávala. Zrovna tak jako ji neděsil elfobit, hobiti a trpaslík v čele jedné z legií mordorského impéria. Měla v rukou mnohonásobně větší počet válečníků, kterým kdyby řekla, ať si uříznou ruku a nedala jim nůž, raději si paže ukoušou, než aby nesplnili rozkaz.
Ne...měla starosti z něčeho jiného, důležitějšího. Bylo už jen otázkou dnů, kdy se v Minas Mithril objeví i Sauron a ona stále neměla v rukou termosku. Jestliže chtěla temného pána svrhnout a sama se stát jedinou bytostí ovládající mordorskou armádu musela mít termosku co nejdřív. A kvůli tomu nezbylo než přinášet oběti. Vlkodlak jí možná posloužil dobře, ale v horách Stínu se pohyboval žalostně pomalu. Možná to nebyl špatný výkon na vlka, ale ona měla i rychlejší služebníky. A oba dva teď stáli za ní.
„Vaším úkolem bude přinést mi Termosku, kterou momentálně má v držení vlkodlačice známá teď jako Helluin“ jméno Helluin skoro vyplivla, jakoby to bylo něco odporného.
„A to jí jako máme tu Termosku sebrat?“ odvážil se zeptat jeden z nazgûlů, kteří byli přítomní celé scéně s Tragédovou (Antraxovou) armádou a velmi si pospíšili podat zprávu. Nikdo se nemohl pohybovat rychleji než prstenové přízraky, zvlášť když jim Taranis opatřila dvojici mladých draků z východu. Východní draci byli vždy velmi cenění, neboť se dali cvičit a dokázali velice rychle létat. Dštili oheň jako jejich středozemští příbuzní, ale neprahli po zlatě nýbrž po krvi.
„Ano...seberete jí Termosku a pak ji zabijete...“ rozhodla Taranis „na vlkodlaka toho ví příliš mnoho.“
Ω
A tak se dvojice posledních nazgûlů vydala najít Helluin. A Taranis dál zírala na západ a uvnitř své zvrácené mysli se skoro zalykala potěšením, že už zítra se její vojsko objeví na dohled Minas Tirith. A ačkoli věděla hodně ani v nejmenším netušila, že v Bílém městě zrovna v tutéž chvíli stojí na velmi podobné věži Aragorn s Antraxem a zírají k temné hradbě hor na východě. Gandalf jim ležel u nohou zpitý do němoty
Ten den slunce nevyšlo. Zato se začal z oblohy sypat sníh...
29.část ŠACH ...MAT (NEZAMĚŇOVAT S PAT A MAT!)
Minas Tirith
„No a Aria, Amelie, Tragéd a Merkurlas se snaží získat zpět termosku...“ ukončil Antrax své vyprávění. Poradní síň doteď poslouchající okamžitě naplnil šum rozčilených hlasů vojenských velitelů. Většina z nich Antraxovi nevěřila ani sedlo mezi nohama, které nešlo odlepit a ubohý elfobit kvůli tomu vypadal jako reklama na film Zkrocená hora.
„...nemožné“ ozývalo se z davu „Sauron nemá přece syna...nebo má?“... jedině Aragorn a Gandalf mlčeli. Král Gondoru samozřejmě Antraxovi věřil, ale trápila ho představa Arii, jeho jediné dcery, ženoucí se do rovnou do Mordoru s mizivou nadějí, že dohoní vlkodlaka. Čaroděj by sice věděl co dodat, ale napětí posledních dnů si vybralo svou daň. Gandalf ležel pod stolem s prázdnou butylkou v ruce a chrápal.
„Mluví pravdu“ přidal se na obranu Antraxe Hogar „podle nás je jen otázkou dní, kdy na nás Mordor zaútočí...“
Na to už rada slyšela lépe...
V Minas Tirith vládl zmatek přirovnatelný jedině k pohromě v Babylonu. Gondorští vojáci byli celý nesví, že se mezi nimi prochází skřeti se stejným stříbrným stromem na uniformě, jako mají oni. Rodina Karkulkovic byla uvězněná ve svém domě obléhaném smečkou vlkodlaků. Na koně ve stájích vysloveně padala deprese při pohledu na obrovité olifanty a kovář, který dostal za úkol slonovité nestvůry okovat byl celý zoufalí i když mu Hogar nabídl odbornou pomoc.
Jedině hobiti měli dobrou náladu a proštrachávali zdejší knihovnu, ale ani oni neunikli zdrcujícímu překvapení. Ze starých spisů zjistili, že Středozem není ani placatá natož potom kulatá, ale má tvar pravidelného čtyřbokého jehlanu, na jehož vrcholu teklo moře. Takové zjištění je vyděsilo mnohem víc než mordorské vojsko, které se objevilo na obzoru třetího dne, kdy dorazili do Minas Tirith.
„Jsou už hrozně blízko Antraxi teď už neutečeme“ odpověděl Aragorn a shlížel z věže na houfující se vojsko. Neměli sice žádné obléhací stroje, ale bylo jich tolik, že by dokázali celé město vymlátit čepicemi, které sice neměli, ale zato u sebe nosili mnohem účinnější meče.
„Všichni tady umřeme“ posteskl si Antrax plačtivě.
„To ještě není tak jistý“ zavrtěl hlavou Aragor a falešně se usmál. Ve skutečnosti si myslel to samé. Byl velmi unavený. V noci mu nedali spát starosti i prostata a ve dne ho boleli kolena i záda. Když potají trénoval s mečem, musel mu pokaždé pomoci Gandalf, protože si pravidelně skřípl buďto plotýnku nebo si vyhodil loket či koleno.
„Musel by se stát zázrak abychom měli vůbec šanci vyhrát...“
„Vůbec nejsi optimista po otci. Frodo by se to snažil vidět z lepší stránky...“
„Já to vidím i z lepší stránky také...“ nedal se Antrax „brzy se opět sejdu s kachničkou...“ Aragorn tuhle odpověď nepochopil a tak předstíral, že ji neslyšel...
„Útok, útok...“ ke dvojici dolehl křik od severní strany Minas Tirith „mají další olifanty...“
„Hodně štěstí Antraxi“ Aragorn už byl na odchodu. Bitva začala dřív, než předpokládal. A temný pán měl mnohasetnásobnou přesilu.
„Co ale teď mám dělat????“ vykvikl Antrax a chtěl se rozběhnout schovat se do Aragornova sídla, jenže se sedlem mezi nohama se dost špatně běhá. Zakopl na prvním schodě a zřítil se z věže dolů rovnou na ulici. Dopadl na záda a nemohl popadnout dech ani se zvednout...
„Vy jste spadl z koně, pane rytíři?“ okamžitě se u něj objevila kupa dětí. Než mohl popadnout dech, aby odpověděl, ratolesti mu aktivně přivedli z blízkých stájí revmatickou kobylu a než se Antrax nadál seděl opět na koni. A tak aniž by si to přál nebo se o to nějak snažil se i on ocitl v bitvě o Minas Tirith. Sice aktivně nebojoval, ale přítomen byl. Starší koník vyplašeně běhal davy a hledal marně cestu zpět do stájí...
Ω
Ephel Dúath, Mordor
„Tahle vlkodlačí stopa je čerstvá“ Merkurlas objevil dobře skryté stopařské nadání. Bylo ukryté tak dokonale, že si ve chvíli, kdy pronesl tuto větu prohlížel své vlastní stopy z předchozího dne. Ostatní zrovna kvapem balili a tak mu nevěnovali nejmenší pozornost. Cesta Mordorem byla krutější než si představovali. Napadl sníh a mrzlo tak důkladně, že čaj museli vypít do několika minut, aby ho nemuseli vyklepávat z hrníčku.
„Myslím, že Helluin se motá v kruhu“ uvažoval zrovna Tragéd zatímco si urovnával krosnu na zádech „v noci sněžilo, nemohla se dostat moc daleko...“
„Nevím mám z toho takový zvláštní pocit...“ usoudila Amelie „nelíbí se mi to tady...“
„To se nedivím...koneckonců jsme v Mordoru“ ušklíbl se Tragéd ironicky.
„Tak to nemyslím“ zavrčela čarodějka otráveně a probodla Tragéda zlobným pohledem.
Vyrazili opět na cestu. Bořili se do sněhu a stoupali po klikatící se stezce stále výš a výš. Nebyla to moc radostná cesta, zvlášť pro Merkurlase. Docházeli mu drasticky zásoby veselých houbiček a jak se zdálo, v Mordoru nerostlo vůbec nic. Míval kvůli tomu dost mizernou náladu, zvlášť večer...
Helluin věděla, že je jí čtveřice na stopě. Byli už velmi blízko, ale toho se nebála. Měla mnohem větší problémy, než byl Mánička a jeho nohsledi. V noci viděla nazgûli kroužit po obloze na dracích a v ten okamžik pochopila, že jí hledají a nemají dobré úmysly. To sama Termoska ji varovala... Termoska...její miláček!!!! Zamilovala si ji. Nemohla se s ní rozloučit. Patřila jen jí!!!!
Vlkodlačice se zastavila a na okamžik se posadila. Cítila na zádech příjemnou tíhu termosky a připadala si spokojeně, i když k tomu neměla důvod. Přímo před ní se rozprostírala hladká plocha Mlžného Jezera, jehož tmavé vody pokrýval jen tenký povlak ledu. Musela být skutečně velká zima, protože tohle místo led ještě nikdy nepřikryl.
Ušla pár kroků od břehu. Led sice zatím držel, ale ona cítila pod tlapami jeho nestálost. Mohla by jezero obejít, aniž by ztratila mnoho času? Ne. To by nešlo.
„Musíme za Mordor“ šeptla k termosce. A udělala další opatrný krok. Jenže v tom okamžiku se jí za zády ozval radostný výkřik: „Máme jí, máme jí...“
Na sněhové pláni se vynořil jásající Merkurlas a rozběhl se vpřed v těsném závěsu se zbytkem čtveřice. Helluin zlostně zavrčela a rozběhla se také. Led jí pod tlapami křupal.
„Nééé Merkurlasi stůj“ Aria chytila elfa na poslední chvíli za límec než stačil vstoupit na jezero „tenhle led tě neudrží...“
„Možná by to měl zkusit, jeden nikdy neví...“ navrhla Amelie nenuceně, ale (bohužel?) zbytečně.
Vlkodlak běžel doslova o život. Led duněl a bortil se jí přímo pod nohama. Každý kdo kdy slyšel praskat ledy sotva může zapomenout na ten příšerný zvuk zařezávající se hluboko do srdce. A právě ten teď naplnil celé hory. Ale Helluin stále běžela, už se blížila na druhou stranu jezera, když tu přímo před ní na břehu ke kterému se řítila, přistála dvojice draků nesoucí nazgûli. Na jeden jediný okamžik zaváhala a zastavila se. To byla osudová chyba. Puklina šířící se jí za patami pokračovala dál. Led pod nohama vlkovi povolil a Helluin se ocitla ve smrtelně ledové vodě plné kusů ledu. Snažila se vydrápat na led, ale pod tlapami se jí ulamovali další a další kusy a ona nenacházela pevnou oporu. Celý ten souboj s vodami jezera trval jen krátce, ale termoskonoši fascinovaně zírající na vlkodlačici měli dojem, že trvá celou věčnost. Když najednou hlava Helluin zmizela pod vodou, neuvědomili si v první chvíli, že už se nevynoří.
Klesala ke dnu. Chlad jí otupil všechny smysly a ona se nemohla hýbat. Všude byla jen temná přízračná voda, která se nedala dýchat. Plíce jí pálili, ale ona už nemohla bojovat. Tělo Helluin kleslo ke dnu, ale vlkodlačice ještě nebyla mrtvá. S termoskou na zádech se tak snadno neumírá. Od tlamy jí stoupaly bublinky, jak se zoufale dusila a přitom stále žila. Celé tělo ochromené zimou i tlakem tolika litrů vody. Pak ztratila vědomí... na hladině jezera se však už nikdy nevynořila...
Oba nazgûlové vyrazili z hrdla příšerný jek. Ztratili termosku i vlkodlaka dřív než je doopravdy našli. Měli zlost. Příšernou zlost. Jediné co mohli ještě udělat, bylo postarat se o čtveřici na druhé straně. Pobídli draky a jako střely vyrazili na druhou stranu jezera, kde už je očekávali termoskonoši.
V jediném okamžiku byly oba nazgûlové na zemi s meči vytasenými. Aria se s Tragédem postavili přízrakům dřív než si Merkurlas uvědomil co se děje.
Dvojici draků se kouřilo s nozder a už už se připravovali spálit termoskonoše i svoje pány na prach, když se před nimi objevila Amelie obklopená ohnivou aurou: „Tak pojďte. Tohle bude oheň proti ohni...“
Z rozevřených tlam zvířat vyšlehli plameny a střetli se s ohněm sálajícího z dlaní čarodějky. Narůstala mezi nimi obrovská oslnivá koule s rudozlatých plamenů. Skály v její blízkosti se rozžhavovali do běla. Nazgûlové i termoskoši přestali bojovat a začali rychle couvat blíže k ledovým vodám jezera. Plameny však stále rostly a v jednom děsivém okamžiku pohltili čarodějku i draky a vyšlehly k obloze ve velkém sloupu. Pak zmizeli. Amelie i draci stáli pořád proti sobě a vypadali stejně jako předtím, vatra jim v nejmenším neublížila...
Aria vítězoslavně vykřikla, když se Andúril zabořil hluboko do hrudi jejího protivníka, jenže nazgûl se jen sípavě zasmál a meč vytáhl, zdál se nezraněn: „Myslíš, že můžeš ublížit nemrtvému tímhle párátkem?“ prohlásil ledově chladným hlasem bez známek emocí.
„A nemůže?“ druhý přízrak najednou přestal bojovat a obrátil se ke svému parťákovi a okázale přitom ignoroval, že ho Tragéd mění na jehelníček...nebo cedník.
„Ne“ odpověděl druhý.
„No, ale kdyby to párátko bylo dost ostrý...“
„To nejde aby nás probodli párátkem...“
„Proč ne???“
Aria, Tragéd ani Merkurlas na víc nečekali. Zatímco nazgûlové se dohadovali, jestli jsou propíchnutelní párátkem rozběhli se k Amelii postávající vedle draků. Zvířata když zjistila, že čarodějka není vhodný objekt k ugrilovaní dokonale zkrotla a vůbec jim nevadilo, když měli místo nazgûlů na zádech najednou termoskonoše. Poslušně se vznesli do vzduchu.
„Termosku jsme ztratili“ Tragéd musel křičet aby přehlušil pleskání dračích křídel ve větru „ale to neznamená že nemůžeme mého otce porazit po staru...já to dokážu...“
„Pomůžu ti“ slíbila Aria sedící za ním. Tragéd se k ní s námahou zčásti otočil a věnoval jí něžný úsměv.
„Proč se na mě taky tak neusmíváš?“ všiml si Merkurlas a šťouchl do Arii před sebou.
„Když skočíš dolů, budu se taky takhle usmívat co ty na to? To je fér obchod, ne?“ navrhla Merkurlasovi, který by jistě souhlasil, ale neměl dost času na rozmyšlenou. Pod skupinkou se otevřel pohled na Minat Mithril plné helmutů a skřetů. Sauron se vrátil právě domů...
„Merkurlasi, Amelie...“ zařval Tragéd. „zabíjejte si koho chcete, ale Sauron je můj...“ načež navedl draka rovnou k velkolepému sídlu temného pána.
Draci přistáli takřka současně na nádvoří hradu z černých kamenů rovnou mezi šiky helmutů. Vyděšené nestvůrky od nich s křikem uháněli pryč, ale marně. Největší chybou co může člověk před východním drakem udělat je útěk. Okřídlení ještěři okamžitě zapomněli na své jezdce a začali plivat plameny všude kolem. Vzduch se naplil vůní po domácku opečené helmutí slaniny.
„My se postaráme o helmuty“ rozhodla Amelie, která grilování zbožňovala. Připomínalo jí šťastné dětství, než se dala do učení k věčně nažbrundanému Gandalfovi. S tím nemohli než Tragéd a Aria souhlasit. Sklouzli se po hladkém boku svého draka a úprkem běželi rovnou do bran hradu. Všude vládl takový chaos, že si jich nikdo ani nevšímal a oni neměli problém pokračovat rovnou do síní Saurona. Tragéd věděl kudy. Vypadalo to tu stejně jako palác v Minas Morgul ve kterém vyrostl.
„Máničko...“ ve spěchu je zastavil ženský hlas. Přicházel zdánlivě odnikud, když v tom se uprostřed prázdné chodby vyloupla Taranis jakoby se dokázala přemisťovat. „Vítám tě zase doma...“ svůdně se při těch slovech usmívala. Byla skutečně velmi krásná, tady v bezútěšné kleci hradu to vyniklo dvojnásob.
„Co ty jseš zač?“ zavrčel Tragéd podezíravě.
„Ta která ti pomůže svrhnout Saurona“ líbezně odpověděla Taranis a zamrkala „pak se stanu tvou královnou a oba usedneme na trůn jako vládci Mordoru i Středozemě...“
„Mlč démone...já miluji Ariu!“ zaječel Tragéd a rozehnal se proti ženě sekerou. Dřív než ji zasáhl, byla ale pryč. Zmizela stejně, jako se objevila.
„Tragéde...“ Aria víc říct nestihla, protože v tom okamžiku jí celou sevřel příšerný strach, jaký ještě nikdy nepoznala. Nemohla proti tomu nijak bojovat, prostě to nešlo. Sauron přicházel. Celého ho obklopovala tma šířící se chapadlovitě chodbou a rozlévající se kolem. Temný pán se v ní ztrácel, vypadal jen jako nezřetelný obrys s rudýma očima žhnoucíma jako uhlíky.
„Přece jsi se vrátil Máničko...“ pronesl krutým hlasem. „Můj ztracený syn přišel v nejlepší čas...“
„Otče...“ sekera mu vypadla z rukou. Nenáviděl se za to.
„Ach Máničko...byl jsem podveden. Ty jsi mě opustil, alespoň se vší ctí. Teď mě zradila další bytost, které jsem věřil. Přišel jsi odčinit její zradu a postavit se po můj bok?“
„Já...“ strašně moc toužil říct ano, ale zároveň dobře věděl že je to jen vinnou obluzující společnosti Saurona. Dokázal být stejně přesvědčivý jako krutý a chladný...
Jenže pak se v Tragédovi něco zlomilo. Nebojoval se svou mordorskou krví jen proto, aby se teď poddal otci, kterého nenáviděl. Ne! On se přece už dávno rozhodl pro stranu světla. Chtěl žít ve světě kde září slunce a kde nejsou láska odvaha a věrnost jen prázdné pojmy jako tomu bylo tady v Mordoru. V jediné krátké nanosekundě se otočil a utíkal pryč.
„Vrať se ty sígre, nebo dostaneš na tejden zaracha!“ zařval Sauron a rozběhl se v plné zbroji za Tragédem do útrob hradu. Mánička se opět podivil nad tím jak moc je pevnost Minas Mithril podobná pevnosti v Minas Morgul a kličkoval chodbami jako zajíc. A Sauron za ním. Jenže najednou temný pán padl na kolena a hlasitě sípěl: „U všech bohů moje plíce...“ nahmatal pod brněním svůj protiastmatický inhalátor a zhluboka se několikrát nadechl. Vtom se začala pevnost otřásat, jak do ní prudce narazili oba draci pobláznění vůní krve a slaniny. A Sauron nebyl schopný vstát. Kdyby ještě měl srdce nejspíš by dostal infarkt: „Proklínám tě, Máničko! Proklínám tě!“ byla jeho poslední slova, než jeho tělo zmizelo pod vlnou kamenů.
„Ario...“ Tragéd se jen tak tak prosmýkl chodbou zpět a vrhl se k Arie, pomohl princezně na nohy a oba utíkaly pryč než je pohřbí sutiny hradu. Tragéd se přitom nemohl zbavit tísnivého pocitu, že utíká z domova...
Celé město se hroutilo do sebe. Helmuti ječeli a prchali do hor kolem. Černé mraky na obloze se protrhly a zemi ozářilo slunce.
„Našel jsem lékárnu!!!!“ i přes veškerý kravál každý v troskách Minas Mithril slyšel vítězný výkřik Merkurlase, který si až doteď neuvědomil co se vlastně děje...
Ω
Minas Tirith
Na obloze zaplanulo slunce. Šiky z temné země strnuli jako přimražené. Jako blesk je zasáhla panika. Slunce na obloze znamenalo jenom jedno jediné. Sauron musel padnout...
Epilog
Vyhráli. Jenže byl Sauron doopravdy mrtev? Tragéd ani nikdo jiný z termoskonošů v sutinách paláce jeho tělo neobjevili. Zmizelo. Jenže teď když opět svítilo slunce, zdálo se to příliš nepodstatné. Pro generaci termoskonošů byla Středozem opět zachráněna. Co na tom, že jejich potomci se budou muset možná opět utkat se zlem z východu? To je už pohádka pro jiné časy a kdoví jestli...
Aria s Tragédem usedli na trůn Gondoru a umožnili tak Aragornovi odchod do důchodu. Svůj volný čas vyplnil většinou rybařením v naději, že možná jednou vytáhne termosku. A dokonce ani Arwen nepřišla zkrátka a konečně mohla začít háčkovat dupačky. Jaké však bylo její zklamání, že synek Arii a Máničky jménem Hurvínek se dosti pomamil (podle vzoru potatil) a místo aby si hrál s ostatními dětmi, mučil sloužící.
Amelie otrávená šťastným koncem se vydala na dlouhou cestu na jih objevit další tajemství zemí ležících za hranicemi Středozemě. Merkurlas ji chtěl následovat, ale odmítla ho s výmluvou, že není čaroděj. Elf se to pokusil napravit a dal se do učení ke Gandalfovi, ale čarodějem se stejně nikdy nestal. Zato se vypracoval na veleváženého lékaře rozumějícího bylinkám a houbám, které uměl obratně používat. Díky Gandalfovi navíc poznal kouzlo alkoholu, jehož účinky milerád kombinoval se svým zázračným kořením...
Antrax se společně s Hogarem vrátil domů za moře a otevřeli si velkovýrobnu kovových kachniček. Po několika vraždách kdy právě jejich kačenky figurovali jako smrtící zbraň, však přešli na prazvláštní materiál vyvinutý hobity Orbitem a Atašou zvaný guma. Pokud jde o sourozence Brandorádovi musím s potěšením konstatovat, že z šoku nad faktem jehlanovosti Středozemě se rychle vyhrabali a vydali se každý svou cestou za poznáním. Kupodivu se zatím nezabili navzájem
Taranis se vzdala svých ambicí ovládat Středozem a přešla pro začátek na menší cíl. Odešla do Fangornu s cílem stát se alespoň vládkyní elfů ale společnost chromých zbytků vznešeného lidu jí příliš neučarovala a tak pokračovala dál ve své podivné pouti. Ovšem ne sama. Přidal se k ní dokonce i Legolas a nevědomky tím odsoudil Fangornské soužití elfů k dokonalému rozkladu. Většina z nich odešla za moře...
Pokud jde o Disneylase bloudil dlouho Fangornem. A jednoho dne aniž věděl jak, se vymotal z hustého lesa a ocitl se v zemi negramotných helmutů. Ujmul se role jejich učitele a začal kreslit komixi. Na jeho památku se začalo malým helmuťátkům amputovat oční víčko, aby měli vykulenější pohled podle vzoru dokonalosti z jeho kreseb....
A Helluin? To je moc dobrá otázka, jenže bez uspokojivé odpovědi. Nebyla mrtvá, ale nemohla být ani živá. Zůstala pohřbena v jezeře mimo čas a prostor obklopena mocí termosky a čekala, až nastane čas opět změnit svět...
A ne marně, ale to už je jiný příběh pro jiné časy...
Ω
No a to už je opravdu konec. Ale nemyslete si, že termoskonoši žili šťastně až do smrti. To teda ani náhodou!!!! ;-)
Mapa stránek